Seriál Riády a dáry by se určitě neobečel bez popisu mé osobní zkušenosti s životem v riádu! Koneckoncem, kdybych si v riádech neprožila své, asi bych je nikdy nedocenila.

Tento popis mých prvních dojmů ze života v nádherném riádu ve čtvrti Rasíf, kde jsem strávila nezapomenutelné tři roky, je jednou z kapitol připravované knihy o mých (prvních) sedmi letech života v Maroku:

Poslední červencový den roku 2014 byl tím dnem, kdy jsem si sbalila věci v hotelu, kde jsem do té doby bydlela, a taxíkem jsem se svezla k bráně Rasíf, která byla k mému domovu nejblíž. Tady už na mě čekal správce riádu, který mi pomohl s věcmi a odevzdal mi klíče. Cestou jsem se snažila zapamatovat si, jak se od hlavní brány vůbec domů dostanu. Časem jsem se naučila hbitě pohybovat po této části medíny tak, že obchodníci ani nestihli na mě pokřikovat.

Tato část medíny se jmenovala Gzíra. Nepatřila mezi ty nejlepší. Gzíra, v překladu čtvrt řezníků, neslibovala žádné vydlážděné ulice a slušné sousedy. Vůbec celá medína napravo od hlavní mešity, takzvaná část Andaluská, byla na méně turistická: od brány Rasíf vedla jedna hlavní tepla k bráne Futúh, která byla zároveň hlavním tržištěm. Pod bránou se rozdělila na několik paralelních ulic se vším možným zbožím. Mimo tuto hlavní tepnu byly rezidenční čtvrtě, ve větší části neopravené. Ulice byly zanedbané a nejvíce trpěly fontány – tento kdysi životodárné body nabízející pitnou vody byly často zaházeny odpadky, přičemž hned vedle byl vývod pitné vody s moderním kohoutkem.

Hlavní cesta do mého riádu vedla od brány Rasíf přes rozsáhlé náměsti, kde výrostci hrávali futbal a nejchudší večer prodávali staré, ochozené boty nebo veteš od výmyslu světa. Pak byla další brána, už opravdu vstup do medíny. Úzká ulička rovně vedla k můstku přes řeku a dál k hlavní mešitě. Doleva to bylo směrem na trh s ovocím a zeleninou, doprava zase k mému riádu. Cestou bylo několik míst, kde jsem se pak během těch let pravidelně zastavovala: jednak stánek s ovocím a zeleninou po pravé straně, kde prodával starší pán a jeho vnuk mu někdy pomáhal; pak to byla malá kantýnka s výbornou polévkou za pár dirhamů, a nakonec dvě “sámošky”, kde měli vše od mléka a mouky až po dobití kreditu na telefon. To už jsem ale z hlavní tepny odbočila doprava a mírne stoupala do kopce. Nalevo, v ještě užších uličkách bylo pár riádů. Já jsem ale pokračovala rovně, do uličky Pekařské. A hned vedle pekárny byl vstup do mého riádu.

Vrata mého riádu se otevírala dvěma klíči. Uprostřed byla klepadla. Jejich zvuk jsem uvnitř nemohla přehlédnout: když někdo zaklepal, ozývalo se to po celém interiéru. Milovala jsem příchody domů, ten kontrast horké uličky, většinou páchnoucí po kanálu nebo odpadcích a chladného interiéru vonějícího cedrovým dřevem. Vůně cedrového dřeva ve mne navěky zůstane spojena právě s Marokem a jeho riády. Sladkou arómu vzdáleně připomínající citrusy jsem si oblíbila natolik, že jsem dokázala jen tak sedět uvnitř riádu a nasávat ji. A to byl další kontrast mezi ulicí a interiérem riádu: klid, prostor a atmosféra, jež doslova vybízela k rozjímání, přemýšlení, užívání si těch vzácných momentů. Tolikrát jsem pak odmítla pozvánku jít ven a dala jsem přednost samotě, kdy jsem si uvařila čaj, otevřela víno nebo jenom tak nalila perlivou vodu a usadila jsem se na polštářek na stupínek u jednoho z pokojů, nejčastěji toho mého v přízemí. Odsud jsem pak měla výhled na majestátné sloupy v přízemí, mojí krásnou fontánu v rohu, ale také balkon v prvním patře a barevné dřevěné trámy pod nim. To byl čas na to uspořádat si myšlenky, vzpomínat i plánovat a já jsem tuto možnost využívala denně.

Nevím, zda jsem měla radeji přízemí nebo první patro svého riádu. V přízemí byli pokoje dva, byla tady další místnot, určena k tomu, aby se stala marockým salonem, nebyla ale zařízena. Na přízemí bylo v zimě tepleji a v létě zase chladneji, ale také tady bylo méně světla, jelikož to do interiéru dopadalo přeš otevřenou střechu domu. Pokoj napravo byl ten, v němž jsem bydlela, především kvůli praktičnosti. Pokoje nahoře byly tři a poté, co jsem je zařídila, byly určeny hostům. Já jsem ale ráda využívala balkon – jednak jsem v prvním patře měla více světla a lepší internet, než v přízemí, jednak to bylo na celém riádu to nejkrásnější místo. Zalité sluncem, s výhledem na téměř neustále modrou oblohu, naplněné zpěvem ptáků na terase. Dá se říci, že jsem si riád, především v teplejších měsících roka, rozdělila následovně: rána jsem trávila v prvním patře, kde jsem si jen tak na stupínek naservírovala snídani a pak dlouho seděla u neslazeného zeleného čaje. V čase oběda jsem pobývala u kuchyně v přízemí a odpolední hodiny jsem rovněž trávila v této části domu. Jakmile se začal blížit čas stmívání, přesunula jsem se opět do prvního patra, abych si déle užila světlo. Po západu slunce jsem v celém domě rozsvítila – ten koncert světla a stínů z tepaných mosazních lámp byl neopakovatelný.

Čas jsem samozřejmě trávila i na terase, byť ten byl většinou omezen horkem. V létě jsem si na terasu donesla snídaně, ale pak jsem se tam vrátila až v podvečer. Dlouhou dobu jsem měla rituál, během kterého jsem na terase čekala na západ slunce a pak ještě zůstala do úplného setmění. V zimě jsem se těšila ze slunečních dnů, protože právě na terase se během těchto dnů dalo zahřát. Z terasy byl krásný výhled na Rasíf, hlavní mešitu a okolité čtvrtě. Viděla jsem i na minaret Kajruánské mešity a směrem ke kopcům za medínou.

V této době jsem ještě samozřejmě netušila,  co vše mě v Maroku čeká.  Pro teď jsem ale měla své útočiště, svůj svět, kde jsem mohla být sama sebou, kde jsem měla prostor přemýšlet i tvořit. Psala jsem tehdy právě bakalářskou práci, jak jinak, než o Fezu a jeho podobě v ranním středověku, což mne nabádalo k tomu, abych se toto magické město a jeho minulost zajímala ještě hlouběji. Jinými slovy, věděla jsem ale, že žiju jedno z nejzajímavějších období svého života.