Category Archives: Moje cesty po Maroku

Pohoří Ríf: konopná pole a hašíš kam jen dovidíš

Před necelými dvěma týdny jsme se se známým vydali na kratší cestu po severomarockém pohoří Ríf. Začali jsme v Tangeru, kde jsme přespali, dále pak pokračovali na pláže Středozemního moře mezi Tetuánem a Hoceimou, a následně jsme se stavili v malebném Chefchaouenu.

Sever Maroka je příjemný v letních měsících, kde se teplota drží kolem 30 stupňů (na rozdíl od rozpáleného jihu, kde teploty můžou vystoupat až k padesáti stupňům), a na některých místech, jako je horské městečko Ketama, se jen stěží vyšplhá nad dvacítku. Příjemný vítr pofukuje na členitém pobřeží, a na večerní procházky to místy chce mít i lehký svetřík. Proto je severní Maroko skvělou letní destinací nejen pro cizince, ale také pro místní – pláže a města byla plná marockých návštěvníků a u vjezdů na pláže byly taky trochu zácpy.

Co nás nejvíce cestou po Rífském pohoří zaujalo a překvapilo, byly obrovské plantáže konopí, ze kterého se vyrábí slavný marocký hašíš. Podle některých odhadů se konopí pěstuje na až 260 tisících hektarech půdy, nicméně tyto odhady můžou být pouze skromné proti realitě – zejména kolem města Ketama, kde jsme opravdu viděli konopí “všude kam se podíváš”.

Následující malá fotogalerie je ochutnávkou toho, co lze v Rífském pohoří vidět a zažít. Jelikož je Ríf od Fesu blízko, určitě se tam ráda znovu podívám.

Objevuji Západní Saharu – DAKHLA

Západní Sahara je územím o rozloze 266 tisíc čtverečních kilometrů, ze kterých je většina pod správou Maroka, de facto jako marocké území (jednostranně anektováno v roce 1975). Z Maroka se teda není problém na Západní Saharu (Maročané říkají Marockou Saharu) za účelem cestování dostat.

Cestu do Dachly jsem s kolegyní podnikla v červenci 2015. Následujících pár fotek z tohoto jednodenního výletu (letěly jsme z Agadiru přes Laayoune do Dachly a stejným způsobem zpět) vám přiblíži pouštní krásu tohoto dosud málo známého místa.

Dobijte také Džebel Toubkal!

Vysoký Atlas se táhne v západovýchodním směru jako 750 kilometrů dlouhá hranice mezi saharskou, vyprahlou částí jižního Maroka a mnohem zelenějšího a vlhčího regionu severně od města Marrákeš. Je součástí horského pásma Atlas, který pokrývá nejenom povrch Maroka, ale zasahuje i do Alžírska.

Vysoký Atlas, jak z názvu vyplývá, je co do nadmořské výšky nejvyšším – má pět vrcholů s výškou nad 4000 metrů a dalších několik vrcholů, kterým špička dosahuje do nadmořské výšky více než 3000 metrů. Vysoký Atlas lze právem nazvat velikánem, kterému od Atlantského oceánu až po Etiopii není rovno.

Z pěti čtyřtisícovek drží prim Jebel Toubkal – hora vysoká 4167 metrů a nacházející se v jihovýchodní oblasti horského pásma. Je to právě toto pásmo Toubkal, kterému jsou vidět vrcholy až z Marrákeše. Sníh se tady udrží po většinu roku, s výjimkou letního období, a jeho geografická poloha přímo vybízí k výstupu a zdolání tohoto krále Atlasu.

A tak se můžete v Marrákeši opalovat na terase s teplotou přes 30 stupňů a u toho ochlazovat pohledem na zasněžené hory. I to nabízí magické jižní Maroko.

Pravá berberská zkušenost

Dostupný z Marrákeše a v dostatečné blízkosti berberských vesniček, Toubkal je oblíbeným cílem více či méně zdatných horských turistů, stačí si jen vybrat jeden z výstupů. Já volím ten nejčastější – přes vesnici Sidi Chamharouch. Moje dobrodružství s Toubkalem začíná pozdě odpoledne ve vesnici Imlil, kde je konečná zastávka příměstských autobusů či turistických autokarů.

Dále už to jde jenom pěšky nebo autem, pokud se dohodnete s místními na odvozu. Imlil je roztomilou vesničkou s čilým ruchem, který se orientuje zejména na odchytávání turistů a nabízení veškerého servisu pro ten nejlepší zážitek z horské turistiky – ubytování, muly, mačky a jídlo jsou ty nejdůležitější.

Navzdory tomu, že je Imlil dobrou strategickou základnou pro vysokohorské treky a pro svou krásu se objevil i ve filmu Kundun, nemá cenu tady dlouho zůstávat a já se vydávám na příjemnou vycházku kolem vodopádů do vesničky nad Imlilem, která se nazývá Aroumd.

Aroumd je už skutečnou horskou vesničkou. Doprava je omezená a ulicemi projde tak max. mula, naložená jídlem a potřebami pro horský výstup. Spím v rodinném domě Azízů, kteří mne i další členy mé výpravy nejenom výborně nakrmí pořádným berberským kuskusem, ale také ubytují na jednou noc v jejích hostinských pokojích.

Čtyři generace Berberů, kteří mají život spjatý s horami a nelehkým životem v nich – ten nejmladší člen má necelý rok a nechává se nosit. Další generace zase nosí turistům těžké batohy během výstupu na vrchol Toubkalu, přičemž starší generace se věnuje obchodu a zemědělství.

Nejstaršímu mužskému členovi rodu je 78 let a pan Sayed, který je ve vesnici velice vážen, mne míjí během našeho pěšího výstupu z Imlilu do Aroumdu – kolem vodopádů briskně vystupuje do prudkého kopce s lehkostí horské kozy a já o padesát let mladší, zhluboka oddechujíc se na chvilku zastydím.

Azízové mojí skupinku doprovází i další den. Moustafa, který je mladší, nakládá na muly proviant, plynové bomby a deky. Starší Hamid nám zatím vysvětluje, jak náročný bude výstup po chatu Neltner, který dnes máme za úkol absolvovat. Jeho délka 12 kilometrů s převýšením 1300 metrů není úplná brnkačka, ale Hamid nás uklidňuje tím, že to určitě zvládneme. Jsme jeho druhá výprava v tomto týdnu a za těch deset let, co provází skupiny, už určitě dodával odvahy stovkám turistů všech stupňů kondičky.

Cesta na vrchol začíná

Cesta vede nejprve z Aroumdu přes částečně vyschlé koryto říčky směrem proti jejímu proudu a po půl hodině začíná výstup. Cesta se různě klikatí a zanedlouho se nám Aroumd ztrácí z dohledu, přičemž pod námi vesele zurčí a dodává nám motivace. Na chvilku zastavíme, abychom si mohli vyfotit okolní polosuchou krajinu, vesele mečící kozy a muly, co nás míjí cestou.

Po dvou a půl hodinách cesty jsme u první větší zastávky, ve vesničce Sidi Šamharúš. Je pojmenovaná podle svatého, který má moc léčit neplodné ženy, ale turisté se tady zastavují maximálně na čerstvý pomerančový džus a pár minut oddychu. Máme za sebou 400 metrů stoupání a údolí končí – odsud vede cesta doprava a dál po úpatí až po chatu Neltner.

Další úsek cesty se zdá být nejdelším. Je to možná i proto, že od Sidi Šamharúš najednou nabíráme prudké stoupání a nějakou dobu jde výstup pomalu a těžko. Zlomu dosahujeme u druhé zastávky, kde opět do sebe klopíme čerstvý džus. Takové osvěžení nemá obdoby ani konkurence.

Míjíme další džusárnu a před námi se začíná vykreslovat chata Neltner, cíl naší dnešní cesty. Odolali jsme pokušení svézt se na mule alespoň část cesty, ale určitě se těšíme na to, jak zujeme boty a natáhneme se na sluníčku na terase chaty. Hamid nás předejde a jde svým vlastním tempem, které mu závidíme – při příchodu nás už vítá mátovým čajem a sušenkami. Jsme rádi, že to máme za sebou.

Dobytí Toubkalu

Náš další den začíná brzo, v pět hodin ráno. Posledních 900 metrů převýšení, poslední úsilí, které zbývá vynaložit. Při východu z chaty nás vítá bezvětří a docela příjemná teplota. Zatím jsme neměli výškovou nemoc, snad to tak i zůstane.

První hodinu výstupu do asi třetiny cesty to chci vzdát nejmíň jednou. Asi je jenom dobře, že jsme vyrazili tak brzy a tudíž nevidíme, kam přesně jdeme. Hamid nám svítí baterkou a my zastavujeme po každých dvaceti krocích. Je to námaha, navíc jdeme po suťovitém svahu, kde není vyznačená žádná cesta. Jen zkušená noha ví, kam stoupnout a kterému kameni se raději vyhnout.

Po první třetině cesty se povrch trochu zlepšuje v náš prospěch, nicméně ostré stoupání zůstává. Už vidíme na cestu, ztrácíme z dohledu chatu Neltner, přičemž ale pořád nevidíme vrchol Toubkalu! Ještě pár minut a uvidíme, kam vlastně lezeme – říká Hamid, pobavený našimi neustálými dotazy na to, jestli nehoníme větrné mlýny. Horský vůdce měl samozřejmě pravdu – v druhé polovině výstupu je cíl cesty přímo před námi.

Poslední zastávka je půl hodiny před dobytím Toubkalu v sedle, odkud se kocháme výhledem na okolní velehory. Sníh je vidět kolem nás, ale mačky k výstupu mít nemusíme. Sluníčko se zvedá víc a víc nad obzor, začíná být příjemně teplo a je už jasné, že počasí se nám víc než vydařilo.

Poslední půlhodinka je spíš mírnou vycházkou než opravdovým výstupem, svah je mírný a vzdávat dobytí Toubkalu by v tuto chvíli, přes vší únavu, nemělo smysl. Najednou se ocitáme pod kovovým hranolem, kde spolu leží znavení Španělé, Maročani i Němci.

Jsme na vrcholu! Endorfíny pracují, máme nesmírnou radost z výstupu, výdrže a vytrvalosti všech z naší skupiny. Fotíme se vzájemně, Maročani zpívají národní píseň a naši berberští vůdci snídají. Až teď sme si všimli, že Hamid má na nohou jenom polorozbité botasky.

Kdyby šlo jít na Toubkal nejprve směrem dolů, a pak až nahoru, bylo by to lepší – bolestivý sestup po suti nás nutí vymýšlet podobné fantazie, jen abychom se zabavili a odlehčili situaci. Hamid i Mohamed, jeho mladší parťák, nás podpírají na cestě dolů, ukazují nám, na který kámen šlápnout, přičemž si ale zpívají a pokřikují na Moustafu, který nám dole na chatě připravuje oběd.

Radost z toho, že jsme dole, je nepopsatelná, protože sestup po ostrých podjíždějících kamenech není zrovna nejpříjemnějším zážitkem. Po obědě pokračujeme dolů do Aroumdu, tentokrát ve společnosti našich berberských vůdců i našich mul, které pokojně sestupují po rozeklaném chodníku domů. Směs opojení z osobního vítězství a bolesti kolen a chodidel nás žene dopředu.

Hory jsou zrádné, člověk si je zamiluje a ony ho naprosto vysají. Přesto na Toubkal nejde během masáží namožených svalů na marrákešské terase zapomenout a pohled na jeho zasněžené svahy teď hřeje mnohem víc než pouštní slunce.

Kam za zdravou vodou poblíž Fesu?

Za zdravou a léčivou vodou lze z Fesu vyrazit směr východ, nebo směr severozápad. Obě cesty netrvají více než hodinu a nabízí možnost koupání a konzumaci léčivé vody.  Tak jsem se tam tento podzim vydala.

Moulay Yacoub

Tyto lázně jsou z Fesu asi 45 minut jízdy na severozápad. Cesta vede kolem královských pozemků a klikatí se po okolitých kopcích. Celá oblast je na jaře krásně zelená, na podzim zase hnědobéžová. Lázně Moulay Yacoub jsou od samotné vesničky vzdálené asi 2 km, pokud teda myslíme ty moderní s bazény a masážemi. Jinak se lze koupat i přímo ve vesnici, kam chodí místní.

Moderní lázně mají ve svém komplexu krytý bazén, ve kterém je teplota vody 54 stupňů Celsia. Voda má vysoký obsah síry a léčí reumatické a dýchací nemoci. Doporučuje se zůstat ve vodě nejvíc 20 minut najednou, a tuto kúru opakovat několikrát. Voda příjemně unavuje, takže vyžaduje oddych na lehátkách. Lázně jsem navštívila několikrát, vždy tam bylo čisto a příjemně. O víkendu může být bazén hodně naplněný, je proto lepší přijít ráno.

Sidi Harazem

Do těchto lázní jede vlak a městská doprava od Feské medíny. Lázně leží, podobně jako Moulay Yacoub ve svlněné krajině kopců, které jsou na jaře hodně zelené. Komplex zahrnuje několik bazénů venku, s nabídkou masáží a dalších služeb uvnitř hotelu. Hned vedle hotelu je místo, kam si místní chodí po vodu, kterou si zdarma berou do pet lahví. I ráno jsem tam potkala dost lidí, kteří popíjeli léčivou vodu a piknikovali opodál v trávě.

Voda v Sidi Harazem obsahuje hodně hořčíku a léči potíže jater a žilní problémy. Má docela příjemnou chuť, je o něco chladnější než voda v Moulay Yacoub, a chutná slaně. Tradičně se pije z malých černobílých džbánků, které jsou na místě k dispozici.

Obě místá, jak Sidi Harazem, tak Moulay Yacoub stojí za půldenní výlet z Fesu.