Category Archives: Nejkrásnější místa

Bílá nevěsta Maroka – Casablanca

Co si představíte, když se řekne Casablanca? Scény ze stejnojmenného světoznámého filmu nebo město bílých domů, což v překladu Casablanca znamená? Pojďme se seznámit s městem, které mnozí omylem pokládají za hlavní město Maroka a které je v rámci této země zcela výjimečné.

Historie města

Casablanca se nemůže chlubit bohatou historií králů, kteří by si ji zvolili za hlavní město, ani řadou bohatě zdobených paláců a mešit tak, jak to je typické pro Fes a Marrákeš. Její šarm spočívá v jejím moderním vzhledu a příjemném klimatu. Casablanca, které místní říkájí arabsky dár albajdá, sice nikdy nebyla hlavním městem země, za to si drží prvenství v počtu svých obyvatel (necelé 4 miliony) a svým hospodářským i kulturním významem.

Samotné město, ještě pod berberským názvem Anfa, vzniklo v 7. století a bylo významné svým přístavem a obchodem. Ve 14. století se odsud vyváželo zboží až do Janova a záhy se stalo úkrytem pirátů, jejichž cílem byla města na pobřeží Portugalska. Není tak divu, že Anfu Portugalci v 15. století zcela zničili.

Na jejich ruinách pak postavili město jiné, jehož jméno odráželo jeho bílý vzhled – Casa Branca. Pošpanělštění názvu pak přišlo v 19. století za Španělů, kterým přístav po nějakou dobu patřil. Jako Casablanca zůstalo pak přístavní město známé až dosud. Jeho počet obyvatel byl již v roce 1906 dvacet tisíc, ze kterých značná část pocházela z Evropy. S Evropou také obchodoval místní přístav, a to zejména vývozem vlny do Británie.

Francouzská nadvláda

Casablanca se nestala hlavním městem ani v době francouzského mandátu nebo po získání nezávislosti v roce 1956, ačkoliv právě tady se uskutečnily největší protesty proti francouzské nadvládě. Ty nejkrutější vyvrcholily bombovým útokem v roce 1953 na jeden z křesťanských kostelů přesně na Štědrý den.

Velké protesty se také uskutečnily v roce 2000, kdy 40 tisíc žen vyšlo do ulic města a žádalo zrušení polygamie, jakož i práva na rozvod. Král Muhammad VI. o několik let později podepsal nový rodinný zákoník, ve kterém jsou tato práva již zahrnuta.

Současná Casablanca

Casablanca je dnes městem, které zaměstnává přes polovinu pracovní síly Maroka – jejími nejdůležitějšími odvětvími jsou potravinářský, textilní a kožedělný průmysl. Kromě toho se v Casablance zpracovává fosfát a velké množství lidí našlo také uplatnění v rámci přístavu, který je dnes jedním z největších na světě.

Casablanca není typickým lákadlem návštěvníků, kteří očekávají starobylé památky a exotickou atmosféru. Přesto má zajímavé centrum postavené v moderním pojetí maurského stylu francouzskými architekty, dlouhé příměstské pláže, výborné nákupní možnosti a bohatý noční či kulturní život.

Tetuán a pláže Středozemního moře

Hornatý region severního Maroka je známý pod názvem Ríf. Je to drsná krajina, v zimě nezřídka pokryta sněhovou pokrývkou. V létě naopak nabízí příjemný odpočinek po návštěvě sluncem rozpáleného zbytku země. Původní obyvatelé, rífští berbeři, nosí červenobílé pruhované oblečení a mluví dialektem, který nemá nikde v Maroku obdoby. Ceny počítají ve zvláštní měně, která de facto neexistuje a u silnice vám rádi prodají výborně zpracovaný kozí sýr či v Rífu dopěstovaný hašiš. Chcete Ríf poznat lépe? Zamiřte do Tetuánu!

Tetuán je městem, které si i přes moderní výstavbu zachovalo svůj původní středověký šarm. Jeho název znamená „dvě oči“, z berberského slova tit, které znamená oko. Více než vliv berberský tady ale zaznamenáte vliv hispánský – je to zejména díky muslimským a židovským přistěhovalcům z Andalusie v 16. století, kteří byli po Reconquistě nuceni opustit své domovy, a mnozí tak našli útočiště v sousedním Maroku.

Tomu odpovídá i typická maurská architektura s kachličkami vykladanými portály domů ve městě. Stará medína je od nových čtvrtí oddělená hradbami, u kterých se dá výhodně nakoupit čerstvé ovoce, které v Rífu roste – jablka, švestky, hrušky nebo granátová jablka. Ve městě se domluvíte lépe španělsky než anglicky a francouzsky – Tetuán byl až do roku 1956 metropolí Španělského Maroka. Tomu také odpovídají názvy ulic ve španělštině či menu v restauracích.

Divoký Marrákeš!

Když se řekne Maroko, většině lidí se jako první vybaví název jednoho z jeho měst – Marrákeš. Milionové město na podhůří Vysokého Atlasu se v poslední době čím dál více stává hitem eurovíkendů. Je zatím neprobádané, s nádechem exotiky a orientu. Pojďme si tedy město Marrákeš trochu představit.

Marrákeš je středověkým městem, které vzniklo v 11. století. Po dobu dvou set let si udrželo status metropole a za tuto dobu kolem něj postavili dvanáct kilometrů dlouhé hradby, řadu mešit a paláců. Postupně se z Marrákeše stalo důležité centrum mezinárodního obchodu s otroky, solí, zlatem a kořením.

Multikulturní město

K původnímu berberskému obyvatelstvu se přidávali Arabové ze severu a Afričani z jihu a každá z těchto skupin přispěla svou kulturou a řemesly k rozvoji města. Dnešní kosmopolitní ráz Marrákeše doplňují také tisíce Francouzů a Belgičanů ze starší generace, kteří upřednostňují stáří ve slunném a levném Marrákeši před střídáním ročních období a vyššími životními náklady ve Francii.

Ideální klima

Marrákeš má opravdu ideální polohu a klima: v létě síce může teplota překročit 40 stupňů Celsia, ale po necelé hodině jízdy jste na úpatí Vysokého Atlasu, kde se můžete příjemně zchladit například v údolí Ourika. Toho využívají Marrákešané zejména o víkendech, kdy přijíždí na oběd do restaurací na břehu stejnojmenné řeky nebo si v rámci kondičky vystoupají k jednomu z mnoha vodopádů v okolí.

Naopak v zimě teplota neklesá pod 8 stupňů Celsia a zájemci o lyžování mají v blízkosti Marrákeše oblíbený sportovní komplex Oukaimeden. Ve Vysokém Atlasu sneží zpravidla od konce října do března a zasněžené vrcholky lze vidět i ze samotného města. Můžete si tak na terase hotelu vychutnávat sluníčko a u toho se dívat na bílá panoramata majestatných hor.

Zábavě se meze nekladou

Marrákeš je městem zábavy! Je potřeba říct, že jeho evropský a liberální charakter je srovnatelný snad jenom s přímořským Agadirem. Najdete tady bezpočet diskoték, nočních klubů, koncertních vystoupení a operních představení. Moderní čtvrt Guéliz má také řadu výborných mezinárodních restaurací a skvělé možnosti nákupů. K tomu nelze opomenout vilové čtvrti, luxusní hotely nabízející marocké tradiční lázně a množství zahrad a zelených ploch.

Kdo má rád golf, na své si přijde také. Moderní způsoby zábavy a oddychu se harmonicky doplňují s procházkami starým městem uvnitř hradeb, kde se nabízí pastva pro oči, uši a další smysly – přímo na ulici vám v medíně připraví delikatesy, jakými jsou šneky, pečená jehněčí žebírka a chutné sladkosti.

Večer si pak z terasy nad slavným náměstím Jamaa al-Fna můžete vychutnat pohled na rozsvícené obchůdky a stánky s jídlem, přičemž k vám budou doléhat tóny tradiční berberské hudby. To vše nejlépe vstřebáte s doušky osvěžujícího pomerančového džusu nebo kardamomového čaje.

Napříč jihem Berberů

Maroko není jenom zemí výjimečné kultury, starobylých měst a nekonečných pláží. Jižně od pohoří Vysoký Atlas se nachází velmi specifická krajina, která velkým dílem přispívá k marocké rozmanitosti.

Za vším hledej řeku

Tou krajinou je síť oáz, vzniklých po obou březích řek, které tečou z Vysokého Atlasu. Tyto řeky se různě klikatí, až se nakonec vyčerpané odváděním jejich vody pro zemědělské účely, načisto ztrácí v poušti. To je příklad řeky Ziz, která teče na východě země a vytváří oázu Tafilalet.

Nebo řeky Todry, kterou stejnojmenná oáza po padesáti kilometrech najednou končí. Jenom jedna řeka dovede svou cestu do konce – je to řeka Draa, která svou jedenáct set kilometrů dlouhou cestu marockým jihem zakončuje v Atlantském oceánu.

Vzácná zeleň uprostřed pouště

Nejlepší pohled na oázu je vždy z výše položené vyhlídky, odkud uvidíte vegetací klikatící se podle toho, jak teče řeka. Hlavní silnice je střídavě na pravé nebo levé straně oázy, ale nikdy nejede přes ní – byla by nesmírná škoda ubírat z tak vzácné půdy a zeleně pro jiné potřeby. Z toho důvodu v oáze také nejsou téměř žádné budovy a vůbec nic, kvůli čemu by se muselo omezit pěstování zemědělských produktů. Všechny domy se tak nacházejí z oázy venku, na pokraji pouště.

Co se v oázách pěstuje? Především jsou to datlovníky, jejichž úroda dozrává na podzim v říjnu a listopadu. Maroko je tak jedním z nejvýznamnějších producentů tohoto sladkého a lahodného ovoce. Kromě datlovníků pak v oáze ale naleznete téměř všechno – na malých políčkách dozrává zelenina všech druhů, ale i ovoce dalších stromů jako jsou fíky, granátová jablíčka, broskve, meruňky, mandle nebo pistácie. Dalším produktem je henna, která se mimo jiné používá jako přírodní barvivo.

Oáza Draa

Právě na nejdelší řece Draa vznikla oáza, která se řadí v Maroku k nejvýznamnějším a nejkrásnějším. Už samotný příjezd do oázy je dramatický, protože od města Ouarzazate nejprve vystoupáte do výběžků pohoří Anti Atlas, aby se vám nahoře otevřel první nezapomenutelný pohled na zelený pás vegetace v jinak nehostinné krajině.

Sjedete dolů z hor a jste na začátku 250kilometrové cesty, kde se ani chvilku nebudete nudit! Podél silnice budete míjet vesničky jako z historických filmů. Polorozpadlé ksary (původní vesnice) nahrazuje dnes moderní stavění, ale rozhlehlé a majestátně vypadající vesnice nenechají nikoho na pochybách, že tato oblast byla kdysi prosperujícím a bohatým koutem Maroka.

Cesta karavan ze srdce Afriky vedla na marrákešské trhy právě přes údolí řeky Draa. V Zagoře, hlavním městě oázy najdete k tomu doklad – malovanou značku, ukazující směr, kterým lze jet dál na Timbuktu. V 19. století trvala tato cesta 52 dnů.

Oáza Tafilalet

O něco kratší byla cesta z berberského království Sijilmassa se zbožím určeným na trhy ve Fesu. Středověcí cestovatelé uvádí dobu 13 dnů. I tyto karavany, ale překračovaly oázu a tou byla oáza Tafilalet na jihovýchodě země. Oáza leží za řece Ziz, která svou cestu začíná ve výběžcích Vysokého Atlasu a končí ztracena v poušti.

Zelený pás vegetace je tady dlouhý necelých sto kilometrů, po okrajích posetý vesnicemi. Tafilalet je hojně navštěvovanou oblastí kvůli své poloze blízko Saharských dun, ale stojí za to projít se po tržištích městeček Erfoud a Rissani, kde lze nakoupit nejlepší datle a obdivovat unikátní rozdíl mezi arabským a berberským obyvatelstvem.

Právě tady totiž dvě komunity žijí odděleně a jejich oblečení prozrazuje jejich příslušnost. Zatímco Berberky chodí oblečené barevně, arabské ženy se halí celé do černého.

Oáza Todra

I v této oáze vás zaujmou ženy svým oblečením. Přes šaty totiž nosí bílý závoj, zavázaný na jedné straně jako šerpu. Pozorovat je můžete u procházky nebo pikniku v soutěsce, kterou řeka Todra, pramenící rovněž ve Vysokém Atlasu, vytvořila. Šestset metrů dlouhá soutěska má impozantní skalní stěny, které dosahují výšky 160 metrů.

Na jejím konci začíná oáza, která dosahuje největší krásy u města Tinghir. Její délka je pouze 48 kilometrů, ale díky občasným výdatným dešťům a sněhové pokrývce v Atlasu má její řeka velkou sílu. Oáza tak vzkvétá a čiště berberské obyvatelstvo se věnuje převážně pěstování zemědělských plodin. V oblasti jsou také zásoby stříbra, ze kterých šperky naleznete na trzích ve městě Tinghir.

Rabat – metropole králů

Jak se jmenuje hlavní město Maroka? Většina by asi nesprávně odpověděla Casablanca. Casablanca je ale pouze největším městem v Maroku, zatímco Rabat je sídlem krále a vlády. Je tak politickou a administrativní metropolí Maroka a zároveň městem, které nepostrádá šarm a zajímavosti hodné návštěvy. 

Rabat leží na pobřeží Atlantického oceánu a při ústí řeky Bou Regreg. Již Římané tady postavili osadu Sala Colonia, na co později navázali Berbeři stavbou pevností, tzv. ribátu. Z toho také pochází název města.

Rabat se ale nestal sídlem vládce a královským městem, pouze občasnou rezidencí krále Abd el Mumina ve 12. století. Ten odsud podnikal vojenské výpady do Andalusie, která se mu nakonec poddala. Jeho nástupce Jakub al Mansúr daroval pak městu hradby a také plánoval vystavět největší mešitu v tehdejším islámském světě.

 

Když pak nečekaně v roce 1199 zemřel, se stavbou nikdo dál nepokračoval. Minaret, který získal jméno po jeho otci Hassanovi, se zastavil na výšce 42 metrů místo původně zamýšlených 60 metrů. Město pak upadalo a slávu mu navrátili až mořští piráti a muslimští uprchlíci z tehdy již křesťanského Španělska, kteří na krátkou dobu vyhlásili vlastní stát pod názvem Republika Bou Regreg. Piráti až do 19. století z Ribátu napadali Evropské lodě ve snaze dostat se ke zlatu a bohatství.

Teprve v 18. století se Rabat dočkal doznání. Sultán Mohammed ben Abdallah, vládce patřící již do současné královské dynastie Alavítů si Rabat zvolil za své sídelní město. I Francouzi během protektorátní vlády nad Marokem řídili zemi z Rabatu a po dosažení nezávislosti v roce 1956 už tak zůstalo.

Projděte se po Rabatu

Co uvidíte, když se budete procházet po centru Rabatu? Především si určitě všimnete dlouhého pásu hradeb, kterým je centrum města obehnané dodnes. Nová a moderní výstavba se směrem k pobřeží ztrácí a vy se najednou ocitáte v životem pulzující medině, kde se dodnes výhodně nakupuje zlato, šperky, koberce nebo textílie. Medina se svými úzkými uličkami se naplní návštěvníky zejména navečer.

Příjemnou procházkou z mediny lze navštívit kasbu, která se týčí nad Atlantským pobřežím. Její brána Udaya se pokládá za vůbec nejhezčí z marockých monumentálních vstupů do královských měst. Kasba, kterou obývají chudší obyvatelé Rabatu, byla nedávno rekonstruována v maurském bílo-modrém stylu a je radost procházet jejími klikatými uličkami.

Pod obytnou částí jsou udržované Andaluské zahrady s krásně kvetoucími oleandry a citrusovými stromy. Krásný výhled na oceán je z kavárničky pod zahradami, kde si také můžete dát výborný mátový čaj a sladké pečivo.

Odpočinek králů

Rabat je jako hlavní město také sídlem marockého krále. Král Mohamed VI. je z dynastie Alavítů a jeho předchůdci jsou v Rabatu pohřbeni. Jeho otec (král Hassan II.), dědeček (král Mohamed V.) a strýc (pric Abdallah) jsou dokonce pohřbeni na veřejně přístupném místě – v královském mauzoleu v centru města. Mauzoleum postavil vietnamský architekt Eric Vo Toan v tradičním arabo-andaluském stylu z mramoru.

Komplex, kterého je součástí i mešita, vznikl v roce 1971 a pokládá se za jednu z nejkrásnějších marockých staveb moderní doby. Do mauzolea je ze všech světových stran vstup přes vchod, u nějž stojí královská garda. Uvnitř mauzolea, kde má veřejnost přístup skrz galerii, jsou mramorové rakve s ostatky obou králů.

 

 

Essaouira – klidná oáza na Atlantiku

Město ležící na pobřeží Atlantského oceánu, známé zejména díky své hudbě Gnawa, příjemným klimatem a výbornými podmínkami pro surfování, to je Essaouira.

Otroci, čaj, i pštrosí pera

{FOTO-8245}

Essaouira je vlastně mladší, než by se zdálo, její první osídlení tady bylo v 15. století a až o třista let později vznikly její hradby. Nejspíš již tehdy byla Essaouira krásným městem, protože berbeři ji namísto tradičního názvu Mogador spíše říkali seura – malý obrázek. Důležitější, než její krása ale byla její strategická poloha na pobřeží Atlantského oceánu, a tak se vedle Tangeru stala v 19. století dalším přístavem, kde se obchodovalo s Evropany.

Lodě naložené mandlemi, olivovým olejem, ale i pštrosími pery tak opouštěly marockou půdu, zatímco jiné lodě s čajem a bavlnou do přístavu mířily. Jistou dobu sloužil přístav i pro tisíce kilometrů vzdálené centrum Timbuktu, které odsud vyváželo do nového světa černé otroky.

Obchod potřeboval i znalost jazyků a diplomatické schopnosti, čemuž se, kromě tradičního řemesla výroby stříbrných šperků, věnovala místní Židovská komunita. A paradoxně to byli právě Židé, kteří zcela nedopatřením město také připravili o jeho živobytí za Francouzů.

Podle legendy totiž Essaouiru navštívil slavný francouzský maršal Lyautey v sobotu dopoledne, když mají Židé šabat, a tudíž byla větší část obyvatel doma nebo v synagogách. Město se tak maršalovi zdálo vylidněné a bez života, a tudíž se rozhodl přestěhovat obchod do mnohem živějšího přístavu čtyřista kilometrů severněji, do Casablancy.

Židovská komunita ani velké obchodní lodě se už v Essaouiře dnes nenacházejí. Co ale přetrvává je příjemná atmosféra poklidného starého města, ve kterém si všichni přijdou na své – alternativní mládež hledající levnou zábavu a alkohol, surfaři ve snaze najít neprozkoumané a panenské pláže, milovníci etnické hudby a ospalých kaváren, jako i místní kočky čekající na nepozornost prodavačů, aby si mohly ukrást čerstvou rybičku.
Nenadarmo se Essaouiře říká město hippies. V 60. letech byla přesně tím, o čem Graham Nash spolu s Stephenem Stillsem a Davidem Crosby zpívají ve známém hitu Marrakesh Express. Tento ráz Essaouiře zůstal, nikdo tady nikam nespěchá a nemělo by to ani smysl, všechny další zajímavosti Maroka jsou značně daleko.

Do nejbližšího Marrákeše jsou to tři hodiny jízdy, ale pokud chcete do Agadiru, na cestě strávíte ještě o půl hodinu déle. Chcete vyrazit na výlet do Casablancy? Jízda vám zabere téměř celý den. Tak dobře je Essaouira v Maroku ukryta.

 

Marrákešské náměstí Fna – divoká zábava na hraně zákona

Náměstí Fna, nebo správně arabsky náměstí Jamaa al Fna, je místem, které v Marrákeši neminete, i kdybyste se o to snažili. Leží přesně uprostřed medíny a jeho zvuky a vůně se vinou daleko do přilehlých ulic. Večer vás zase dav svým proudem nezavede jinam než na toto místo, které lze právem pokládat za světový unikát. 

Slovo fna lze přeložit jenom těžko, ale historici se shodují na tom, že název náměstí nejspíš znamená shromáždění mrtvých, i když už nevysvětlují, k čemu tento ponurý název odkazuje. Víme nicméně to, že se v předchozích staletích na náměstích vystavovaly hlavy popravených zločinců, aby tím radní odradili další od kriminálních činů.

Říkalo se jim „marrákešské pomeranče“. Hlavy zločinců už na náměstí dnes neuvidíte, zato opravdové pomeranče jsou na každém kroku – čerstvě vymačkaný džus z těchto lokálních plodů je osvěžující a zároveň bio. A za lidovou cenu 4 dirhamů ho neseženete prakticky nikde jinde v Maroku.

Legendy ochraňuje UNESCO

Náměstí Fna má zcela jistě víc legend a historek podobného charakteru, jako je způsob popravování kriminálniků. Mnoho z nich znají lidoví vypravěči, kteří na náměstí přichází k večeru. Někdy mají sebou pomocníky nebo alespoň židli, jindy začnou vyprávět sami od sebe. Do několika minut se kolem nich shromáždí diváci, kteří s napětím sledují ústa vypravěče.

Tyto příběhy nejsou nikde zaznamenány, i když dnes již existují iniciativy pro uchování těchto po staletí ústně předávaných historek a legend. Právě díky vypravěčům jsou večerní aktivity na náměstí Fna zapsány do seznamu nehmotného Světového dědictví UNESCO.

Zábava na hraně láká

Vypravěči ale nejsou jediní, kdo přitahuje publikum. Jsou to také zápasníci během svých soubojů, mladí atleti svými skoky a přemety, dále pak krotitelé hadů a majitelé opic. Ženy zahaleny tak, že jim jsou vidět jenom oči, vám ruce rády pomalují henou a pan bývalý doktor zase vysvětlí, které bylinky jsou vhodné na které nemoci.

Večerní procházka po náměstí tak může zabrat se zastávkami i několik hodin. A pokud vás zrovna bolí zub, můžete využít návštěvu zubaře, nebo spíš trhače zubů. Tento pán má před sebou stoleček s výstavou zubů, které za svou kariéru již Marrákešanům vytrhnul. Samozřejmě má s sebou kleště a v dobách minulých byl zcela jistě na náměstí Fna vyhledávaným odborníkem. Bolest zubů je velice nepříjemná věc…

Marocká Sahara a její kouzlo

Nekonečná Sahara. To je oblast, která má rozlohu přes 9 milionů km čtverečních. Je tudíž tak velká jako Čína nebo USA. Jaké asi muselo být středověké cestování na velbloudu ze srdce Afriky ke Středozemnímu moři? Bylo určitě nekonečné jako Sahara samotná. Dnes si to ani nedokážeme představit, nicméně Sahary se můžeme dotknout a vychutnat si ji například v Maroku. 

Sahara neznamená jenom písečné duny. Velká část této pouště je pokrytá horami nebo naopak rovinou a suchopárem. Na území Maroka jsou ale dvě místa, kde lze vidět písečné duny a kam lze vyrazit za poznáním pouště, jsou to ergy (shluky písečních dun) Šigaga a Šabbí.

Erg Šabbí se nachází na hranicích s Alžírskem a jeho duny dosahují výšky až 150 metrů. Duny v ergu Šigaga jsou nižší, ale rozlehlejší, nacházejí se jižně od krásné oázy Draa. Obě tato místa tudíž stojí za návštěvu.

Co vám nabídne jenom Sahara

V první řadě je to ticho. Ticho, které by se dalo krájet. Poblíž ergů se nenacházejí města, pouze malé vesničky, ve kterých místní obyvatelé ještě před několika desítkami let žili jako nomádi a kolem písečných dun se pohybovali v závislosti na vodě. Dnes nejsou jejich domy z nepálených cihel pouze jednodušší alternativou ke stanům, ale také způsobem obživy, protože je otevírají pro návštěvníky a pronajímají své pokoje turistům.

Při vstupu do takového příbytku vás v první řadě určitě zarazí, jaký teplotní rozdíl tady pocítíte. Domy jsou postaveny tak, aby poskytovaly co nejvíce stínu a chladu, tudíž bez oken. Většina z těchto domů a penzionů má přístupnou terasu s výhledem na okolí.

A pokud tady strávíte večer u svíček nebo s jemnou, nevtíravou hudbou vyluzovanou Berbery z jejich tradičních nástrojů, určitě se dívejte na noční oblohu, posetou miliony hvězd, je to něco, co vám poskytne pouze místo, které je daleko od civilizace. Najednou uvidíte, že vaše ubytovací zařízení má těch hvězdiček mnohem víc, než je uvedeno na recepci.

Výlet za tichem

Saharské ticho objevíte, když se ještě více vzdálíte od lidských příbytků, například během vašeho výletu pěšky nebo na velbloudu na duny. Zkuste si vyjít na jednu z nich! Velice brzy zjistíte, že vám to jde nejlépe bez bot a určitě není dobrý nápad to podnikat v poledne.

Písek umí hodně pálit. Na vrcholku duny na vás ale čeká zážitek v podobě krásného výhledu na všechny menší duny a údolí pod vámi a taky ticho. Ticho, které prolomí jenom šustící vítr a řehtání velblouda. Ticho, které uklidňuje a léčí.

Pochutnejte si…

Na čem si na Sahaře pochutnáte? Berberská kuchyně se vyznačuje tím, že používá málo masa. Hovězí nebo kuřecí maso lze ochutnat připravené v tradiční nádobě, tadžínu, ale spíš jako doplněk k výborně ochucené zelenině. Někdy se dá sehnat i maso velbloudí, které je drahé a chutná podobně jako hovězí.

O to častěji se ale setkáte s madfunou – berberskou pizzou. Je to v podstatě pizza na způsob calzone, plněná vajíčkem nebo kuřecím masem a dochucená skořicí. Tuto specialitu můžete zapít například velbloudím mlékem, které je nesmírně zdravé. No a jako sladkou tečku na závěr vám na Sahaře nabídnou sladké a šťavnaté datle, které se pěstují v marockých jižních oázách.

Fes nebo Marrákeš?

Opravdu Sophiina volba.  Pokud nemusíte, nedělejte ji, a navštivte obě mesta! Jde o dvě z nejzajímavějších měst v celém arabském světě, a vynechat jedno nebo druhé se rovná ztrátě. Nicméně pohled na poznávací programy do Maroka od českých cestovních kanceláří naznačuje, že jedno z těchto měst nezřídka chybí. Pokud si opravdu musíte vybrat, nebo plánujete vlastní cestu a z různých důvodu můžete jenom do Fesu nebo jenom do Marrákeše, tady je pár vodítek:

ZAŽIJTE AUTENTICKOU MEDÍNU

Fes je starší o přibližně třista let než Marrákeš. Jeho počátky se pojí s člověkem, který do Maroka přinesl z Arábie islám, Idrísem I. V 8. století se rozvíjející město možná již nemá původní domy prvních obyvatel (mimochodem přišli z Tuniska a Andalúzie), ale ranní středověk lze ještě z malých feských uliček dobře vyčíst. Říká se, že Fes al Bali (tedy Fes z 8. století) má až 9400 uliček. Zanga (nebo zanqa podle arabského psaní) znamená malou uličku, na konci které je vstup do rodinného domu. Většinou je slepá, nebo se různě kroutí a klikatí, až naprosto ztratíte pojem o prostoru a světových stranách. Neexistuje snad mapa, která by pravdivě zaznamenala každou takovou zangu feské medíny, takže tady je opravdu potřeba vyhradit si celý den. Ve feské medíně čeká v každé zanze překvapení! Je tady bezpočet mešit, mauzoleí, kde jsou pohřbení maročtí svatí, meders (náboženských škol), ale také soukromých domů, které obyvatelé pronajímají návštěvníkům (dár, riád).

marrakes-fes

NAKUPUJTE NA NEJBAREVNĚJŠÍM TRŽIŠTI V ORIENTU

Tak bych nazvala marrákešské tržiště, které hýří všemi barvami a zapojí do činnosti i další smysly! Z hlavního náměstí vstupujete přes stánky vetešníků, postupně pak procházíte kolem obchůdků s barevnými látkami a kožené zboží, dolu níž pak zaslechnete typické zvuky pracujících kovotepců – cink, cink … Pokud půjdete za těmito zvuky, objevíte celou řadu obchůdků se svítidly, mosaznými předměty do domácnosti, tepanými zvířátky až po stánky, kde se všechny tyto věci vyrábí. Je to Mekka nakupování, obchodník vás rád pohostí sladkým mátovým čajem na povzbuzení do vybírání zboží a smlouvání. Když nebude mít správnou velikost a barvu, nechá vás chvilku osamotě a za několik minut donese to, co požadujete. Marrákešsky trh je jeden velký “department store”, kde nakoupíte všechno, navíc s příjemným pocitem z dobré ceny a příjemných konverzací s obchodníky. Hlavně některé uličky vzdálenější od hlavního náměstí jsou často liduprázdné, takže prostoru a času na nákup je habaděj.

KOŽELUŽNY NEBO ŠNECI?

Jak Fes, tak Marrakéš – obě mestá mají své speciality. Nemusí nutně jít o jídlo, do Fesu se jezdí mimo jiné i kvůli koželužnám, kde dodnes tradičním způsobem opracovávají kůže mořením a chemikáliemi. Budete potřebovat trochu čerstvé máty když vás vyvedou na vyhlídku, odkud jsou koželužny vidět. Zápach z ptačího trusu pomíchaného s chemikáliemi není zrovna něco, co vám přidá chuť do jídla.

bebouch
foto: T.Kubuš

V Marrákeši koželužny najdete také, nejsou však tak slavné jako ve Fesu. Zaměřme se proto na gastronomii – kromě tradičního kuskusu a tajine si tady můžete na náměstí Džamaa al Fna pochutnat také na “bebuš” – šnecích vařených ve vodě okořeněné speciální směsí. Pokud půjdete rovnou z tržiště, jedny “bebuš” už možná máte v nákupní tašce – toto slovo se používá jak pro šnecí specialitu, tak pro marocké barevné papuče.

Ať se už rozhodnete pro Fes nebo pro Marrákeš, užijte si to!

Šefšaouen – andaluský šarm v drsném Rífu

 

Hodinu jízdy od Tetuánu dechberoucí krajinou Rífu se nachází Šefšaouen. Ten vznikl v 15. století jako malá vesnička, která měla poslání, a to pomocí vysokých hradeb a znalosti drsného Rífu bránit proti portugalským útokům severní Maroko v době, kdy pod jejich kontrolu spadal přístav v Ceutě. Šlo hlavně o obchod – nehostinný Ríf byl jedinou cestou, jak se z přístavních měst jako Tanger dostat do královského Fesu. Městečko se opravdu ubránilo a Portugalci se dál do vnitrozemí Maroka nikdy nedostali.

Přesto má Šefšanouen, jehož název pochází z berberského Išauoen čili dva kozí rohy evropský nádech, podobně jako Tetuán. Na rozdíl od Tetuánu je ale městečko zbarveno do modrobíla a modré zbarvení domů s úzkými uličkami. Právě proto si Šefšaouen vysloužil přezdívku modrá perla.

Šefšaouen byl křesťanům nepřístupný až do dvacátého století. Jenom málo cestovatelům se podařilo v přestrojení dostat dovnitř hradeb a nejeden z nich skončil po odhalení velice zle – pár cestovatelů tak za svojí zvědavost zaplatilo vlastním životem.

Když se ve dvacátém století nakonec Šefšaouen zpřístupnil všem bez ohledu na náboženské vyznání, jazykovědci přišli na zajímavou věc: místní židovská komunita si tady zachovala původní jazyk své domoviny, středověkou kastílštinu, která ve Španělsku zanikla s odchodem Židů.

Dnešní město má přes 35 tisíc obyvatel a původními hradbami obehnaná vesnička je pouze jedna z jeho mnoha čtvrtí. Pokud si v Šefšaouenu ráno přivstanete, můžete se kochat výhledem na východ slunce z kopce naproti lokalitě Ras el Ma ve východní části starého Šefšaouenu. Za návštěvu také stojí nedaleké vodopády Akšúr nebo procházky po přírodě Rífu.

Nejlepší hašiš na světě

Pokud vám obchodníci na tržištích v Marrákeši nebo Fesu nabídnou hašiš, bude tento zcela jistě pocházet z regionu Rífu. Hašiš se pěstuje v okolí města Ketama a z Maroka pochází 70 % celosvětové produkce této drogy.

Obyvatelé Rífu pěstují hašiš již několik století a v těchto drsných podmínkách bylo v některých obdobích toto relativně drahé zboží jediným způsobem, jak se uživit. Dodnes se rífský hašiš, kterému místní říkají jednoduše kif (toto slovo v arabštině znamená potěšení a označuje také květenství konopí, ze kterého se hašiš vyrábí), pokládá za nejkvalitnější na světě.