Riády nebyly láskou na první pohled, právě naopak! Když jsem v roce 2012 poprvé navštívila Maroko, pár dnů předtím, než za mnou přijela skupinka, již jsem měla provázet, o riádech jsem toho moc nevěděla. Ale brzy jsem se dozvěděla! Ve Fezu jsem se totiž ubytovala v jedném z nich. Byl to tedy spíš dár než riád a nutno říci, že v nižší cenové relaci. Když jsem vstupovala do fezské medíny bránou Bú Žalút, po levé straně jsem si všimla, že něco kopou. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Po náročném dnu jehož cílem bylo alespoň trochu se vyznat ve fezské medíně, abych pak po ní mohla provést svou skupinu, jsem nakonec dorazila na ubytování. Ještě jsem si nějakou dobu přezerala fotky a mapy, když jsem se rozhodla dát si konečně sprchu a lehnout si. Pamatuji si, že bylo krátce před půlnocí. Otočím kohoutek, ale voda neteče. Říkám to tedy personálu a ejhle! Voda neteče, protože přes den spravovali městský vodovod (to bylo to kopání u brány) a doposud jí nespustili.

Nehodala jsem čekat … můj osobní komfort byl v té chvíli důležitější než zážitek z noclehu v riádu a proto jsem si na internetu velmi rychle našla alternativu – hotel v novém Fezu. Hned jsem se proto s riádem rozloučila a za pár minut mne už taxík vezl do obyčejného, ale komfortního hotýlku, kde voda tekla. Když jsem pak o pár dnů vzala skupinku do fezské medíny, vyprávěla jsem jim mimo jiné o špatných podmínkách v ní, například o nejistotě, že se v riádu umyjete. Byla jsem si jistá, že s ubytováním v medíně jsou jenom problémy a že to jistí právě hotely v moderních čtvrtích. Ale pak jsme přijeli do Marrákeše, kde bylo opět domluveno ubytování v medíně, poblíž slavného náměstí. Šlo o příjemný rodinný dár, s tekoucí vodou (!), jemnou výzdobou a klidnou terasou, kde jsme si každé ráno užili snídani. Slovy, něco úplně jiného, naprosto odlišný zážitek od toho prvního. Rozhodla jsem se tak dát riádům šanci.

O rok později jsem v zimě přijela do Fezu za studiem arabštiny. Samotná výuka probíhala v riádu v dolní části medíny, a já jsem najednou měla možnost denně prožívat jeho atmosféru. Odpoledne a večery jsem trávila v kavárně Clock, jež také sídlí v riádu, s několika poschodími, příjemným balkonem a okouzlující atmosferou. Na těch starých domech něco nakonec bude, řekla jsem si a otevřela booking, abych se na některé podívala … tím začal můj “riad hopping” – odstěhovala jsem se z hotelu, kde jsem bydlela, a každou noc jsem po zbytek pobytu strávila v jiném riádu. Zažila jsem jich tak víc, než desítku. Některé byly pohodlnější, s topením, v jiných byla zima. Některé byly opravené s důrazem na zachování tradiční architektury, jiné spíše renovované v modernějším stylu. Téměř každé ráno mi ale nabídli snídaní na terase.

Nikdy nezapomenu na dva zážitky s riády: jeden byl hned u kavárny Clock a byl na prodej. “Jak se tam vchází?” zeptala jsem se jednoho číšníka, který mne do domu dovedl. Majitelkou byla postarší marocká dáma, která dům koupila, opravila a spravovala jako penzion. A já, aniž bych měla na účtu požadovanou částku, jsem ve snaze vidět další riád, předstírala zájem ho koupit. Paní mi ukázala všechny pokoje, ale nejvíce se mi líbilo právě jeho nádvoří. Samozřejmě, riád jsem nakonec nekoupila a byla jsem ráda, že si později svého kupce našel. Ale tady se zrodila touha takový riád jednou vést, jež se mi o další rok i splnila.

Další riád – a nejhezčí který jsem kdy viděla, se nacházel několik kroků od hlavní mešity. Doporučili mi ho v kavárně Clock s tím, že jde o nejlepší pokud o opravu v původním stylu fezských rezidencí. A byla to pravda – jeho noví majitelé byli architekti a na renovaci si opravdu dali záležet. Objednala jsem si tedy jednu noc u nich. Byl opravdu krásný, cemuž odpovídala i jeho vyšší cena, ale byly to dobře investovány peníze. Majitel domu uspořádal večer prohlídku celého riádu i s terasou a zanítěně vyprávěl o dlouhé cestě od chvíle, kdy ho koupili, až po otevření. O tom, jak musel najmout 200 oslů, kteří vynosili úzkou uličkou kamení a stavební materiál po zbourání nevyhovujících zdí. A jak ti samí oslové pak do domu navozili nový stavební materiál včetně cedrového dřeva, keramických obkladů, ale v neposlední řadě i nábytek a další vybavení. Když jsem pak s čajem seděla na zemi na nádvoří a dívala se na vysoké sloupy s cedrovým zakončením, vzpoměla jsem si na své dětství a přírodu doma, na lesy a jejich vůni. Nějak se mi to spojilo. Tento krásný riád ve mne evokoval ty nejlepší vzpomínky na doby dávno v mé osobní minulosti. Dodnes ten pocit nedokážu adekvátně popsat.

Tento riád se mi stal osudným. O několik dnů jsem potkala recepčního z riádu s majitelem jiného domu. Ten mne hned pozval na návštěvu. Krásný dům, také nedaleko hlavní mešity, kdysi patřil obchodníkům. Ještě bylo vidět malby na dřevěném stropu. Opět nádhera. Majitel domu ale bydlel v cizině a potřeboval, aby dům někdo hlídal. Něbyl totiž v turistické čtvrti a hrozilo, že jako prázdný by ho velmi rychle někdo vykradl. Tento dům se pak na několik let stal mým domovem.

Každá země má své speciality. Tím nyní nemyslím jenom ty gastronomické. Například do Egypta se jezdí na pyramidy a kvůli staroegyptským chrámům, do Dubaje za luxusem a do Íránu za jeho neopakovatelnou kulturou. Maroko je zemí, kde si každý najde něco – lidé sem jezdí k moři, jiní zase surfovat na saharských dunách a zase jiné lákají treky v jeho vysokých horách nebo středověké medíny a nakupování na barevných tržištích.

Pro mne je ale Maroko něčím trochu jiným – jeho unikátnost vidím zejména v jeho riádech a dárech. Ty si získali mé srdce už hned během mé první návštěvy v roce 2012 a dodnes se v něm drží.

Co jsou riády a dáry

Co to vlastně jsou, ty riády a dáry? Začnu trochu seširoka – už jsem použila slovo medína, což v arabštině – al madína – znamená město. V marockém prostředí se tímto termínem označují staré části měst. Ty kdysi před příchodem Francouzů byly původním městem, obehnaným hradbami. Uvnitř hradeb bylo vše – trhy, služby, administrativní a rezidenční budovy. Jinými slovy – riády a dáry. Tyto slova totiž odkazují ne na funkci domu, ale jeho stavební typ. Riády jsou větší, s centrálním nádvořím natolik rozhlehlým, že se sem vejdou stromy, fontány, slovem – vnitřní zahrada. Dáry jsou menší, jejich centrální nádvoří tak většinou zahradu nemá, ale může mít malou fontánku, případně stůl a židle. Jelikož tento vnitřní prostor není zastřešen, dostanou se sem ptáčci, ale také dešťová voda. Je to tedy uvnitř domu – ale vlastně pořád venku.

Co je na riádech a dárech tak zajímavého? 

Moje srdce si tento tradiční způsob stavění budov, jež dnes najdeme téměř výhradně v medínách, z několika důvodů:

• Marocké domy nejsou zvenku vůbec zdobeny a během procházky medínou tak není vidět nic extra krásného. Ale jen co překročíte prah dveří, vše je jinak! Ocitáte se na nádvoří, a z krásy vám jde hlava kolem. Je tady barevná dlažba, sloupořadí s keramickou mozaikou, zdobení sadrou a cedrem. Každý dům je jiný, neopakovatelný. A hlavně obestřený tajemstvím, z něhož z venku nic nevidíte.
• Riády a dáry jsou příjemným místem oddychu, především v letních měsících. Překročíte práh a z rozpálené ulice jste najednou v oáze se stíny a mnohem nižší teplotou. To vnímáte především, pokud jde o nádvoří se zahradou, kde koruny palem nevpustí ostré sluníčko dovnitř.
• Tyto fascinující domy nejsou pouze oázou z hlediska teploty, ale také z hlediska klidu. V ulicích marockých medín bývá rušno, především pokud je v blízkosti tržiště, mešita nebo škola. Ale překročíte práh … vnitřek dáru nebo riádu je jakoby jiný svět. Je tam klid, pohoda, prostor k rozjímání.
• A nakonec – marocké riády a dáry jsou turistům dostupné! A to nejenom ty, které kdysi sloužily jako paláce a kam se dostanete v rámci prohlídky s průvodcem. Desítky, ne-li stovky původních rezidencí změnily majitele, kteří je opravili a otevřeli publiku jako penziony. V Maroku tak můžete jezdit z místa na místo a v téměř v každém najdete riád, kde se dá přenocovat a strávit několik dnů.

Právě to mne na riádech a dárech baví – bydlet v nich, užít si tu krásu nejenom během krátké prohlídky, ale během celého odpoledne, večera, rána nebo noci. Samozřejmě, domy s centrálním nádvořím se stavěly po celém Blízkém východě a velmi zajímavé by jste i dnes našli ve starém Damašku nebo na jihu Íránu a dokonce byste tam mohli i přespat. Přesto právě v Maroku jsou tyto budovy téměř na každém kroku a krása některých z nich vás určitě také ohromí. O tom, co očekávat během pobytu v riádu (nebo dáru), jak si ho najít a jak si ho nejlépe užít, si povíme v dalších dílech tohoto seriálu. Nejprve vás ale vezmu do roku 2012, kdy jsem se s riády setkala poprvé.