Když se řekne Maroko, většina lidí si představí mediny, poušť, karavany a orientální města. Jen málokoho napadne, že se mezi olivovými háji pod pohořím Zerhoun ukrývá jedno z nejlépe zachovaných římských nalezišť severní Afriky.
A přesto právě tady začíná jedna z nejstarších kapitol marocké historie.
Na rozdíl od Egypta nebo východního Středomoří zůstávala velká část Maroka ve starověku mimo přímý vliv velkých říší. Atlas tvořil přirozenou bariéru a berberské kmeny žily po dlouhá staletí relativně nezávisle. Starověké dějiny Maroka se proto odehrávaly hlavně v úrodných nížinách a podél pobřeží.
Prvními velkými obchodníky, kteří sem dorazili, byli Féničané — mořeplavci z oblasti dnešního Libanonu. Zakládali obchodní osady podél marockého pobřeží a přinesli sem nejen obchod, ale také pěstování oliv či jedno z prvních hláskových písem na světě, z něhož později vznikla i latinka, kterou dnes píšeme.
Po pádu Kartága během punských válek se oblast severního Maroka postupně dostala pod vliv Říma. Existovalo zde berberské království Mauretánie, jehož hlavním městem se stalo právě Volubilis.
Největšího rozmachu dosáhlo město po roce 44 n. l., kdy císař Claudius připojil Mauretánii přímo k Římské říši. Díky úrodné půdě v okolí bohatlo Volubilis především na vývozu obilí, olivového oleje a také divokých zvířat určených pro gladiátorské hry v Římě.
V době největší slávy mohlo mít město až 20 tisíc obyvatel a patřilo k nejbohatším městům římské severní Afriky.
Po pádu Kartága během punských válek se oblast severního Maroka postupně dostala pod vliv Říma. Existovalo zde berberské království Mauretánie, jehož hlavním městem se stalo právě Volubilis.
Jedním z nejzajímavějších panovníků byl král Juba II., kterého na trůn dosadil císař Augustus. Juba vyrůstal v Římě a získal zde vzdělání typické pro římské elity. Jeho manželkou se stala Kleopatra Seléné — dcera slavné egyptské královny Kleopatry a Marka Antonia.
Po pádu Egypta se i ona dostala do Říma, kde byla vychována na císařském dvoře. Právě odsud pak oba odešli vládnout do Volubilisu. Díky nim se na severu dnešního Maroka propojil berberský svět, římská kultura i odkaz starověkého Egypta.
Na Volubilis je fascinující i to, že zdejší kultura nebyla pouze „vnucená“ Římany. Místní berberské elity samy přebíraly římský způsob života, architekturu i správu města. Volubilis se tak stalo místem, kde se přirozeně propojoval římský a berberský svět.
Ani po odchodu Římanů na konci 3. století život v oblasti zcela nezanikl. O několik století později našli Arabové mezi ruinami stále žijící berberské komunity a město přejmenovali na Walili.
Nedaleko odsud dnes leží Moulay Idriss Zerhoun — posvátné město, kde je pohřben Idrís I., zakladatel první marocké islámské dynastie. Právě tady se symbolicky setkává starověké římské Maroko s Marokem islámským.
Čeho si během návštěvy všimnout
Já vím. Můžete si říct, že vy jedete přece do Maroka na velbloudy, ne na ruiny.
Volubilis ale nejsou jen ruiny. Díky tomu, jak se město zachovalo, si člověk může představit každodenní život před dvěma tisíci lety. Nejde jen o mrtvou historii – jde o poznání životního stylu lidí, kteří si tak dlouho před moderní dobou dokázali užívat život.
Během procházky městem Volubilis uvidíte:
- pozůstatky luxusních římských vil,
- veřejné lázně s důmyslným podlahovým vytápěním,
- olivové lisy,
- nádherné mozaiky s výjevy z antické mytologie,
- monumentální Caracallovu bránu,
- i fórum, které bylo politickým a náboženským centrem města.
Některé mozaiky se dochovaly v překvapivě dobrém stavu. K nejkrásnějším patří mozaiky v Domě Venuše, kde bohyně Venuše při koupeli překvapí lovce Acteona — což podle antických mýtů nedopadne úplně dobře.
Ve Volubilis člověk snadno pochopí, že Maroko nebylo nikdy izolovaným koutem světa. Už před dvěma tisíci lety bylo součástí velkých obchodních cest, kulturních vlivů i dějin Středomoří.
Pokud byste se chtěli projít po Volubilisu se mnou, mám ho zahrnutý v několika různých programech poznávaček po Maroku.
Specialista na Maroko 