Můj život v riádu na Rasífu nebyl jenom o rozjímání a kráse vnitřní architektury, jak by se mohlo zdát. Zažila jsem i kuriozní a nebezpečné situace. Třásla jsem se zimou v lednu a nemohla usnout kvůli horku v létě. Padala ze schodů i brečela zklamáním z nenaplněné lásky. Zažila jsem nelítostné bitvy místních koček na terase, ale taky konflikty sousedů na ulici. Ty nejzajímavější historky se týkají právě mých sousedů a jejich snaze “zžít se” s novou obyvatelkou, “gavréjou”, jak říkají cizincům, přičemž to zžití se chápou především ve smyslu zisku: proto mne jeden ze sousedů prvních pár měsíců vyhlížel a nabízel mi, že mi může uklidit a jeho žena mi zase bude vařit. Další soused byl za úplatu ochoten nosit mi domů nákup, nebo mi dokonce nakoupit na trhu.
Kuriozní situace se mi stala v nedalekém “výklenku” s polívkou. Výklenek možná není to správné slovo; restaurací bych ale prostor o dvou metrech čtverečních také nazvat nemohla. Tato mini-vývařovna nabízela pouze jeden typ jídla: teplučkou polévku, která hlavně v zimě velmi dobře zahrála. Stala jsem se pravidelnou klientkou, přičemž za vrchovatou misku chtěl milý a úslužný kuchař pět dirhamů. Jaké ale bylo mé překvapení, když jsem jednou pro polívku přišla i s mojí marockou kamarádkou: úslužný pán kuchař hned vysvětlil, že samozřejmě polívečka není dražší, než jinde, a proto jí samozřejmě prodává za tři a půl dirhamu. “Za pět je pouze tady pro gavréju,” šibalsky sa usmál a pokynul mým směrem. I nadále jsem tak chodila na polévku za pět dihramů s tím, že přece kvůli dirhamu a půl nebudu narušovat dobré sousedské vztahy.
O dobré vztahy pečovali také místní výrostci, když mi jednou brzy ráno zazvonili u dveří. Byli čtyři a každý jeden z nich držel před sebou jeden z mých květináčů z terasy. Předtím, než jsem si uvědomila, o co vlastně jde, jsem květináče měla na nádvoří. Ten nejšikovnější z nich mi přitom vysvětlil záhadu: “Tvoje květináče v noci ukradli, ale my jsme je našli!” Za tuto nevyžádanou laskavost chtěli každý po deseti dirhamů. Marně jsem se ptala, kde je našli a kdo je vlastně ukradl. Pro hochy bylo v té chvíli důležité jenom jedno: “my jsme je našli, a proto si zasloužíme odměnu!” A zatímco se oni překřikovali, já jsem přemýšlela, zda dobrodinci a zloději nejsou ty samé postavy v této bizarní komedie.
Nedostali ani dirham. “Ale madam, madam!!” chtělo se jim ještě argumentovat, což už pokračovalo za zabouchnutými dvěřmi. ‘Takhle mi je budou kradnout a vracet každý týden,’ pomyslela jsem si mrzutě, když jsem nadzvedala první těžký květináč. Cestou nahoru na terasu jsem na adresu fikaných výrostků ještě myslí vyslala pár peprných výrazů. Fakt je ten, že květináče poté nikdy nezmizeli. A to ani během “velké krádeže”, jak označuji ten nešťastný březnový pátek, kdy jsem razem přišla o počítač i střechu riádu.
Počítač nebyl můj – patřil kamarádovi ze Slovenska, který mě byl zrovna navštívit. V ten den jsme dopoledne vyrazili mimo Fes. “Neviděla jsi můj počítač?” zakřičel na mě Milan z galerie v prvním patře. Marně jsme ho hledali, ale že by ho někdo ukradl, nás hned ani nenapadlo. Že jsme měli nevítané hosty, jsem zjistila až teprve ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu. “Panebože, vždyť nám chybí i střecha!” zalomila jsem rukama a běžela po telefon, abych zavolala Dríssovi, našemu technickému správci. “Vše se nájde,” ujišťoval mě. Taky se tak stalo – střecha i počítač se nakonec vrátili zpět. Bylo to jenom a pouze díky vynikajícímu kamerovému systému v medíně. Ten pozůstává z nesčetného množství lidských kamer – očí místních. Maročané jsou totiž zvyklí pozorovat jiné a všímat si i nejmenší detaily. Ani tato krádež tak neunikla pozornosti sousedů, kteří zloděje “přístihli” a nahlásili to Dríssovi. Tentokrát nešlo o krádež fingovanou, takže střechu ani počítač nedonesli výrostkové se žádosti o bakšišné. Dríss to vše donesl sám a matce jednoho ze zlodějů pohrozil, že příště bude vše řešit policie.
Otázkou bylo, jak se nezvaní hostě do riádu dostali. Na to jsme dlouho nedokázali přijít. Až jednoho dne, kdy jsem se zčista náhodou šla podívat do masríje, přístavku k riádu, kde byli dva neobydlené pokojíčky. V horní patře měla masríje ještě takový výklenek, kam se šlo nahoru po schůdcích. Malý prostor nebyl k ničemu využíván a měl úzké okno s výhledem na pekárnu hned vedle. Okno bylo vyražené. Tehdy mi to došlo – zloději se do riádu dostali před terasu a vlezením před okýnko. Bylo těžké si představit, že by se tudy do domu dostal někdo jiný, než dítě. Ale Maročané kromě toho, že mají vynikající zrak, jsou také docela hubení, takže nějakým způsobem si s omezeným prostorem tito zloději poradili.
Nebyli jedinými nezvanými hosty. Ještě jeden host mě vystrašil, a to přímo na nádvoří, během úklidu podlahy. Lesknul se, polila jsem ho vodou. “Ptáček?” napadlo mě jako první. Nebylo to ptáček, ani nic neškodného jako ptáček – byl to škorpión! Byl černý, se světlými jakoby skvrnami, s hrozivě zatočeným ocasem. Vylekal mě, jelikož jsem věděla, že střet s takovým tvorem nemusí pro člověka dopadnout dobře. Jak se dostal do domu, bylo víceméně jasné – vylezl ven odpadem. Měla jsem vždy za to, že škorpioni žijí pouze v poušti. Když jsem ale jednou večer na ulici viděla asi pět zamrzlých koček, sledujících pohyb malého škorpionka, pochopila jsem, že i tento tvor je jeden domácích v medíně, která snad nikdy nepřestane fascinovat.
Slovenka v Maroku 