Vysoký Atlas se táhne v západovýchodním směru jako 750 kilometrů dlouhá hranice mezi saharskou, vyprahlou částí jižního Maroka a mnohem zelenějšího a vlhčího regionu severně od města Marrákeš. Je součástí horského pásma Atlas, který pokrývá nejenom povrch Maroka, ale zasahuje i do Alžírska.

Vysoký Atlas, jak z názvu vyplývá, je co do nadmořské výšky nejvyšším – má pět vrcholů s výškou nad 4000 metrů a dalších několik vrcholů, kterým špička dosahuje do nadmořské výšky více než 3000 metrů. Vysoký Atlas lze právem nazvat velikánem, kterému od Atlantského oceánu až po Etiopii není rovno.

Z pěti čtyřtisícovek drží prim Jebel Toubkal – hora vysoká 4167 metrů a nacházející se v jihovýchodní oblasti horského pásma. Je to právě toto pásmo Toubkal, kterému jsou vidět vrcholy až z Marrákeše. Sníh se tady udrží po většinu roku, s výjimkou letního období, a jeho geografická poloha přímo vybízí k výstupu a zdolání tohoto krále Atlasu.

A tak se můžete v Marrákeši opalovat na terase s teplotou přes 30 stupňů a u toho ochlazovat pohledem na zasněžené hory. I to nabízí magické jižní Maroko.

Pravá berberská zkušenost

Dostupný z Marrákeše a v dostatečné blízkosti berberských vesniček, Toubkal je oblíbeným cílem více či méně zdatných horských turistů, stačí si jen vybrat jeden z výstupů. Já volím ten nejčastější – přes vesnici Sidi Chamharouch. Moje dobrodružství s Toubkalem začíná pozdě odpoledne ve vesnici Imlil, kde je konečná zastávka příměstských autobusů či turistických autokarů.

Dále už to jde jenom pěšky nebo autem, pokud se dohodnete s místními na odvozu. Imlil je roztomilou vesničkou s čilým ruchem, který se orientuje zejména na odchytávání turistů a nabízení veškerého servisu pro ten nejlepší zážitek z horské turistiky – ubytování, muly, mačky a jídlo jsou ty nejdůležitější.

Navzdory tomu, že je Imlil dobrou strategickou základnou pro vysokohorské treky a pro svou krásu se objevil i ve filmu Kundun, nemá cenu tady dlouho zůstávat a já se vydávám na příjemnou vycházku kolem vodopádů do vesničky nad Imlilem, která se nazývá Aroumd.

Aroumd je už skutečnou horskou vesničkou. Doprava je omezená a ulicemi projde tak max. mula, naložená jídlem a potřebami pro horský výstup. Spím v rodinném domě Azízů, kteří mne i další členy mé výpravy nejenom výborně nakrmí pořádným berberským kuskusem, ale také ubytují na jednou noc v jejích hostinských pokojích.

Čtyři generace Berberů, kteří mají život spjatý s horami a nelehkým životem v nich – ten nejmladší člen má necelý rok a nechává se nosit. Další generace zase nosí turistům těžké batohy během výstupu na vrchol Toubkalu, přičemž starší generace se věnuje obchodu a zemědělství.

Nejstaršímu mužskému členovi rodu je 78 let a pan Sayed, který je ve vesnici velice vážen, mne míjí během našeho pěšího výstupu z Imlilu do Aroumdu – kolem vodopádů briskně vystupuje do prudkého kopce s lehkostí horské kozy a já o padesát let mladší, zhluboka oddechujíc se na chvilku zastydím.

Azízové mojí skupinku doprovází i další den. Moustafa, který je mladší, nakládá na muly proviant, plynové bomby a deky. Starší Hamid nám zatím vysvětluje, jak náročný bude výstup po chatu Neltner, který dnes máme za úkol absolvovat. Jeho délka 12 kilometrů s převýšením 1300 metrů není úplná brnkačka, ale Hamid nás uklidňuje tím, že to určitě zvládneme. Jsme jeho druhá výprava v tomto týdnu a za těch deset let, co provází skupiny, už určitě dodával odvahy stovkám turistů všech stupňů kondičky.

Cesta na vrchol začíná

Cesta vede nejprve z Aroumdu přes částečně vyschlé koryto říčky směrem proti jejímu proudu a po půl hodině začíná výstup. Cesta se různě klikatí a zanedlouho se nám Aroumd ztrácí z dohledu, přičemž pod námi vesele zurčí a dodává nám motivace. Na chvilku zastavíme, abychom si mohli vyfotit okolní polosuchou krajinu, vesele mečící kozy a muly, co nás míjí cestou.

Po dvou a půl hodinách cesty jsme u první větší zastávky, ve vesničce Sidi Šamharúš. Je pojmenovaná podle svatého, který má moc léčit neplodné ženy, ale turisté se tady zastavují maximálně na čerstvý pomerančový džus a pár minut oddychu. Máme za sebou 400 metrů stoupání a údolí končí – odsud vede cesta doprava a dál po úpatí až po chatu Neltner.

Další úsek cesty se zdá být nejdelším. Je to možná i proto, že od Sidi Šamharúš najednou nabíráme prudké stoupání a nějakou dobu jde výstup pomalu a těžko. Zlomu dosahujeme u druhé zastávky, kde opět do sebe klopíme čerstvý džus. Takové osvěžení nemá obdoby ani konkurence.

Míjíme další džusárnu a před námi se začíná vykreslovat chata Neltner, cíl naší dnešní cesty. Odolali jsme pokušení svézt se na mule alespoň část cesty, ale určitě se těšíme na to, jak zujeme boty a natáhneme se na sluníčku na terase chaty. Hamid nás předejde a jde svým vlastním tempem, které mu závidíme – při příchodu nás už vítá mátovým čajem a sušenkami. Jsme rádi, že to máme za sebou.

Dobytí Toubkalu

Náš další den začíná brzo, v pět hodin ráno. Posledních 900 metrů převýšení, poslední úsilí, které zbývá vynaložit. Při východu z chaty nás vítá bezvětří a docela příjemná teplota. Zatím jsme neměli výškovou nemoc, snad to tak i zůstane.

První hodinu výstupu do asi třetiny cesty to chci vzdát nejmíň jednou. Asi je jenom dobře, že jsme vyrazili tak brzy a tudíž nevidíme, kam přesně jdeme. Hamid nám svítí baterkou a my zastavujeme po každých dvaceti krocích. Je to námaha, navíc jdeme po suťovitém svahu, kde není vyznačená žádná cesta. Jen zkušená noha ví, kam stoupnout a kterému kameni se raději vyhnout.

Po první třetině cesty se povrch trochu zlepšuje v náš prospěch, nicméně ostré stoupání zůstává. Už vidíme na cestu, ztrácíme z dohledu chatu Neltner, přičemž ale pořád nevidíme vrchol Toubkalu! Ještě pár minut a uvidíme, kam vlastně lezeme – říká Hamid, pobavený našimi neustálými dotazy na to, jestli nehoníme větrné mlýny. Horský vůdce měl samozřejmě pravdu – v druhé polovině výstupu je cíl cesty přímo před námi.

Poslední zastávka je půl hodiny před dobytím Toubkalu v sedle, odkud se kocháme výhledem na okolní velehory. Sníh je vidět kolem nás, ale mačky k výstupu mít nemusíme. Sluníčko se zvedá víc a víc nad obzor, začíná být příjemně teplo a je už jasné, že počasí se nám víc než vydařilo.

Poslední půlhodinka je spíš mírnou vycházkou než opravdovým výstupem, svah je mírný a vzdávat dobytí Toubkalu by v tuto chvíli, přes vší únavu, nemělo smysl. Najednou se ocitáme pod kovovým hranolem, kde spolu leží znavení Španělé, Maročani i Němci.

Jsme na vrcholu! Endorfíny pracují, máme nesmírnou radost z výstupu, výdrže a vytrvalosti všech z naší skupiny. Fotíme se vzájemně, Maročani zpívají národní píseň a naši berberští vůdci snídají. Až teď sme si všimli, že Hamid má na nohou jenom polorozbité botasky.

Kdyby šlo jít na Toubkal nejprve směrem dolů, a pak až nahoru, bylo by to lepší – bolestivý sestup po suti nás nutí vymýšlet podobné fantazie, jen abychom se zabavili a odlehčili situaci. Hamid i Mohamed, jeho mladší parťák, nás podpírají na cestě dolů, ukazují nám, na který kámen šlápnout, přičemž si ale zpívají a pokřikují na Moustafu, který nám dole na chatě připravuje oběd.

Radost z toho, že jsme dole, je nepopsatelná, protože sestup po ostrých podjíždějících kamenech není zrovna nejpříjemnějším zážitkem. Po obědě pokračujeme dolů do Aroumdu, tentokrát ve společnosti našich berberských vůdců i našich mul, které pokojně sestupují po rozeklaném chodníku domů. Směs opojení z osobního vítězství a bolesti kolen a chodidel nás žene dopředu.

Hory jsou zrádné, člověk si je zamiluje a ony ho naprosto vysají. Přesto na Toubkal nejde během masáží namožených svalů na marrákešské terase zapomenout a pohled na jeho zasněžené svahy teď hřeje mnohem víc než pouštní slunce.