All posts by kouzloorientu

Coffee Hours

Niekoľko fotiek z našich pravidelných stretnutí, ktoré podľa prítomnej kávy nazývame “Coffee Hour”. Stretávame se každú stredu o 16.45 a diskutujeme spolu o výuke angličtiny. Aj keď sa to nezdá, Fez je z hľadiska cudzincov zajímavým mestom s množstvom malých alebo väčších komunít cudzincov – žijú tu Angličania, Francúzi, Belgičania, Rusi, Nemci, Švajčiari, obyvatelia Juhoafrickej republiky, Peru, Ukrajiny, Kazachstánu, Fínska … len Slováci sú tu zatiaľ v počte jedna osoba (ja). Aj Coffee Hour sa zúčastňujú zaujímaví ľudia, ktorých do Fezu priviedol anglický jazyk.

Pohoří Ríf: konopná pole a hašíš kam jen dovidíš

Před necelými dvěma týdny jsme se se známým vydali na kratší cestu po severomarockém pohoří Ríf. Začali jsme v Tangeru, kde jsme přespali, dále pak pokračovali na pláže Středozemního moře mezi Tetuánem a Hoceimou, a následně jsme se stavili v malebném Chefchaouenu.

Sever Maroka je příjemný v letních měsících, kde se teplota drží kolem 30 stupňů (na rozdíl od rozpáleného jihu, kde teploty můžou vystoupat až k padesáti stupňům), a na některých místech, jako je horské městečko Ketama, se jen stěží vyšplhá nad dvacítku. Příjemný vítr pofukuje na členitém pobřeží, a na večerní procházky to místy chce mít i lehký svetřík. Proto je severní Maroko skvělou letní destinací nejen pro cizince, ale také pro místní – pláže a města byla plná marockých návštěvníků a u vjezdů na pláže byly taky trochu zácpy.

Co nás nejvíce cestou po Rífském pohoří zaujalo a překvapilo, byly obrovské plantáže konopí, ze kterého se vyrábí slavný marocký hašíš. Podle některých odhadů se konopí pěstuje na až 260 tisících hektarech půdy, nicméně tyto odhady můžou být pouze skromné proti realitě – zejména kolem města Ketama, kde jsme opravdu viděli konopí “všude kam se podíváš”.

Následující malá fotogalerie je ochutnávkou toho, co lze v Rífském pohoří vidět a zažít. Jelikož je Ríf od Fesu blízko, určitě se tam ráda znovu podívám.

Jak vypadal Fes před půl stoletím

Následující video vám přiblíží, jak vypadalo město Fes, zejména teda jeho historická medína, před půl stoletím. Video zachycuje uličky medíny, které lze dodnes navštívit, akorát obyvatelé města již nechodí výhradně v tradičním oblečení – mnozí zaměnili dželláby a kamíse za džíny s trikem. Na videu mne ale nejvíce udivuje, že až takový rozdíl mezi dneškem a 60. lety nebadat …

Video naleznete tady

Fes a jeho skrytá krása

Tento článek jsem napsala pro svůj projekt Kouzlo Orientu v době, kdy jsem ještě Fes jenom objevovala. Bylo to v zimě roku 2014, během mého stipendijního pobytu na institutu Subul Assalam. Namísto bydlení na jednom místě jsem se rozhodla vyzkoušet co nejvíce feských tradičních domů – rijádů a dárů. Dopadlo to tak, že jsem nakonec během několika měsíců spala ve více než dvacítce z nich. To jsem ještě nevěděla, že mne v tom samém roce čeká stěhování se do jednoho z nich (zatím) natrvalo …

Rijád je pojem, které označuje typ obytného domu v severní Africe, a samotné slovo rijád znamená zahrada – je to proto, že na nádvoří tohoto domu měli obyvatelé malou nebo větší zahrádku se stromy (pomerančovníky nebo citronovníky), které osvěžovaly rozpálený letní vzduch. Nechyběla také fontánka se stejným účelem. Toto nádvoří většinou nebylo zastřešené (nebo pouze provizorně), a obytné prostory se nacházely kolem něj.

Dár je slovo, které lze přeložit jako dům a naproti rijádu označuje stavbu s menší rozlohou, menším počtem místností a také bez zahrady (i když nádvoří většinou nechybí).

Bohaté rodiny ve Fesu žily po staletí v rijádech, vedle kterých mohli mít ještě menší několika patrový byt, označován jako misríja. Ti méně majetní měli dár. Bez ohledu na to, jak byla rodina movitá, jejich příbytky sdílely jednu společnou charakteristiku: bohatství nebo chudoba se nevystavovaly na odiv a všechny domy v medíně vypadaly naprosto stejně – zvenku. Malé, zamřížované okénko a skromný vchod nijak nenaznačovaly, jaký typ rodiny v daném domě bydlí. O to větší muselo být překvapení návštěvníka, který byl přijat jeho obyvateli coby host – najednou se ocitl na překrásně zdobeném nádvoří s fontánou, dřevěným zdobením trámů, tradiční mozaikou zellídž a hlavně úpřimnou pohostinností majitelů.

Dnešní feská medína nepochybně trpí nezájmem místních obyvatel, ze kterých řada vyměnila tradiční rijády za moderní byty v nových čtvrtích. Jsou ale i tací, co vidí v historických domech potenciál pro podnikání. Řada dárů a rijádů se tak proměnila v luxusní rezidence a penziony pro návštěvníky medíny. Komerčních rijádů a dárů je v medíně asi dvě stě a jejich kvalita a vybavení je na úrovni hostelů, jednoduchých penzionů, lepších hotelů nebo dokonce i luxusních ubytovacích zařízení. Které z těchto krásných domů můžu doporučit?

 

Objevuji Západní Saharu – DAKHLA

Západní Sahara je územím o rozloze 266 tisíc čtverečních kilometrů, ze kterých je většina pod správou Maroka, de facto jako marocké území (jednostranně anektováno v roce 1975). Z Maroka se teda není problém na Západní Saharu (Maročané říkají Marockou Saharu) za účelem cestování dostat.

Cestu do Dachly jsem s kolegyní podnikla v červenci 2015. Následujících pár fotek z tohoto jednodenního výletu (letěly jsme z Agadiru přes Laayoune do Dachly a stejným způsobem zpět) vám přiblíži pouštní krásu tohoto dosud málo známého místa.

Tetuán a pláže Středozemního moře

Hornatý region severního Maroka je známý pod názvem Ríf. Je to drsná krajina, v zimě nezřídka pokryta sněhovou pokrývkou. V létě naopak nabízí příjemný odpočinek po návštěvě sluncem rozpáleného zbytku země. Původní obyvatelé, rífští berbeři, nosí červenobílé pruhované oblečení a mluví dialektem, který nemá nikde v Maroku obdoby. Ceny počítají ve zvláštní měně, která de facto neexistuje a u silnice vám rádi prodají výborně zpracovaný kozí sýr či v Rífu dopěstovaný hašiš. Chcete Ríf poznat lépe? Zamiřte do Tetuánu!

Tetuán je městem, které si i přes moderní výstavbu zachovalo svůj původní středověký šarm. Jeho název znamená „dvě oči“, z berberského slova tit, které znamená oko. Více než vliv berberský tady ale zaznamenáte vliv hispánský – je to zejména díky muslimským a židovským přistěhovalcům z Andalusie v 16. století, kteří byli po Reconquistě nuceni opustit své domovy, a mnozí tak našli útočiště v sousedním Maroku.

Tomu odpovídá i typická maurská architektura s kachličkami vykladanými portály domů ve městě. Stará medína je od nových čtvrtí oddělená hradbami, u kterých se dá výhodně nakoupit čerstvé ovoce, které v Rífu roste – jablka, švestky, hrušky nebo granátová jablka. Ve městě se domluvíte lépe španělsky než anglicky a francouzsky – Tetuán byl až do roku 1956 metropolí Španělského Maroka. Tomu také odpovídají názvy ulic ve španělštině či menu v restauracích.

Divoký Marrákeš!

Když se řekne Maroko, většině lidí se jako první vybaví název jednoho z jeho měst – Marrákeš. Milionové město na podhůří Vysokého Atlasu se v poslední době čím dál více stává hitem eurovíkendů. Je zatím neprobádané, s nádechem exotiky a orientu. Pojďme si tedy město Marrákeš trochu představit.

Marrákeš je středověkým městem, které vzniklo v 11. století. Po dobu dvou set let si udrželo status metropole a za tuto dobu kolem něj postavili dvanáct kilometrů dlouhé hradby, řadu mešit a paláců. Postupně se z Marrákeše stalo důležité centrum mezinárodního obchodu s otroky, solí, zlatem a kořením.

Multikulturní město

K původnímu berberskému obyvatelstvu se přidávali Arabové ze severu a Afričani z jihu a každá z těchto skupin přispěla svou kulturou a řemesly k rozvoji města. Dnešní kosmopolitní ráz Marrákeše doplňují také tisíce Francouzů a Belgičanů ze starší generace, kteří upřednostňují stáří ve slunném a levném Marrákeši před střídáním ročních období a vyššími životními náklady ve Francii.

Ideální klima

Marrákeš má opravdu ideální polohu a klima: v létě síce může teplota překročit 40 stupňů Celsia, ale po necelé hodině jízdy jste na úpatí Vysokého Atlasu, kde se můžete příjemně zchladit například v údolí Ourika. Toho využívají Marrákešané zejména o víkendech, kdy přijíždí na oběd do restaurací na břehu stejnojmenné řeky nebo si v rámci kondičky vystoupají k jednomu z mnoha vodopádů v okolí.

Naopak v zimě teplota neklesá pod 8 stupňů Celsia a zájemci o lyžování mají v blízkosti Marrákeše oblíbený sportovní komplex Oukaimeden. Ve Vysokém Atlasu sneží zpravidla od konce října do března a zasněžené vrcholky lze vidět i ze samotného města. Můžete si tak na terase hotelu vychutnávat sluníčko a u toho se dívat na bílá panoramata majestatných hor.

Zábavě se meze nekladou

Marrákeš je městem zábavy! Je potřeba říct, že jeho evropský a liberální charakter je srovnatelný snad jenom s přímořským Agadirem. Najdete tady bezpočet diskoték, nočních klubů, koncertních vystoupení a operních představení. Moderní čtvrt Guéliz má také řadu výborných mezinárodních restaurací a skvělé možnosti nákupů. K tomu nelze opomenout vilové čtvrti, luxusní hotely nabízející marocké tradiční lázně a množství zahrad a zelených ploch.

Kdo má rád golf, na své si přijde také. Moderní způsoby zábavy a oddychu se harmonicky doplňují s procházkami starým městem uvnitř hradeb, kde se nabízí pastva pro oči, uši a další smysly – přímo na ulici vám v medíně připraví delikatesy, jakými jsou šneky, pečená jehněčí žebírka a chutné sladkosti.

Večer si pak z terasy nad slavným náměstím Jamaa al-Fna můžete vychutnat pohled na rozsvícené obchůdky a stánky s jídlem, přičemž k vám budou doléhat tóny tradiční berberské hudby. To vše nejlépe vstřebáte s doušky osvěžujícího pomerančového džusu nebo kardamomového čaje.

Dobijte také Džebel Toubkal!

Vysoký Atlas se táhne v západovýchodním směru jako 750 kilometrů dlouhá hranice mezi saharskou, vyprahlou částí jižního Maroka a mnohem zelenějšího a vlhčího regionu severně od města Marrákeš. Je součástí horského pásma Atlas, který pokrývá nejenom povrch Maroka, ale zasahuje i do Alžírska.

Vysoký Atlas, jak z názvu vyplývá, je co do nadmořské výšky nejvyšším – má pět vrcholů s výškou nad 4000 metrů a dalších několik vrcholů, kterým špička dosahuje do nadmořské výšky více než 3000 metrů. Vysoký Atlas lze právem nazvat velikánem, kterému od Atlantského oceánu až po Etiopii není rovno.

Z pěti čtyřtisícovek drží prim Jebel Toubkal – hora vysoká 4167 metrů a nacházející se v jihovýchodní oblasti horského pásma. Je to právě toto pásmo Toubkal, kterému jsou vidět vrcholy až z Marrákeše. Sníh se tady udrží po většinu roku, s výjimkou letního období, a jeho geografická poloha přímo vybízí k výstupu a zdolání tohoto krále Atlasu.

A tak se můžete v Marrákeši opalovat na terase s teplotou přes 30 stupňů a u toho ochlazovat pohledem na zasněžené hory. I to nabízí magické jižní Maroko.

Pravá berberská zkušenost

Dostupný z Marrákeše a v dostatečné blízkosti berberských vesniček, Toubkal je oblíbeným cílem více či méně zdatných horských turistů, stačí si jen vybrat jeden z výstupů. Já volím ten nejčastější – přes vesnici Sidi Chamharouch. Moje dobrodružství s Toubkalem začíná pozdě odpoledne ve vesnici Imlil, kde je konečná zastávka příměstských autobusů či turistických autokarů.

Dále už to jde jenom pěšky nebo autem, pokud se dohodnete s místními na odvozu. Imlil je roztomilou vesničkou s čilým ruchem, který se orientuje zejména na odchytávání turistů a nabízení veškerého servisu pro ten nejlepší zážitek z horské turistiky – ubytování, muly, mačky a jídlo jsou ty nejdůležitější.

Navzdory tomu, že je Imlil dobrou strategickou základnou pro vysokohorské treky a pro svou krásu se objevil i ve filmu Kundun, nemá cenu tady dlouho zůstávat a já se vydávám na příjemnou vycházku kolem vodopádů do vesničky nad Imlilem, která se nazývá Aroumd.

Aroumd je už skutečnou horskou vesničkou. Doprava je omezená a ulicemi projde tak max. mula, naložená jídlem a potřebami pro horský výstup. Spím v rodinném domě Azízů, kteří mne i další členy mé výpravy nejenom výborně nakrmí pořádným berberským kuskusem, ale také ubytují na jednou noc v jejích hostinských pokojích.

Čtyři generace Berberů, kteří mají život spjatý s horami a nelehkým životem v nich – ten nejmladší člen má necelý rok a nechává se nosit. Další generace zase nosí turistům těžké batohy během výstupu na vrchol Toubkalu, přičemž starší generace se věnuje obchodu a zemědělství.

Nejstaršímu mužskému členovi rodu je 78 let a pan Sayed, který je ve vesnici velice vážen, mne míjí během našeho pěšího výstupu z Imlilu do Aroumdu – kolem vodopádů briskně vystupuje do prudkého kopce s lehkostí horské kozy a já o padesát let mladší, zhluboka oddechujíc se na chvilku zastydím.

Azízové mojí skupinku doprovází i další den. Moustafa, který je mladší, nakládá na muly proviant, plynové bomby a deky. Starší Hamid nám zatím vysvětluje, jak náročný bude výstup po chatu Neltner, který dnes máme za úkol absolvovat. Jeho délka 12 kilometrů s převýšením 1300 metrů není úplná brnkačka, ale Hamid nás uklidňuje tím, že to určitě zvládneme. Jsme jeho druhá výprava v tomto týdnu a za těch deset let, co provází skupiny, už určitě dodával odvahy stovkám turistů všech stupňů kondičky.

Cesta na vrchol začíná

Cesta vede nejprve z Aroumdu přes částečně vyschlé koryto říčky směrem proti jejímu proudu a po půl hodině začíná výstup. Cesta se různě klikatí a zanedlouho se nám Aroumd ztrácí z dohledu, přičemž pod námi vesele zurčí a dodává nám motivace. Na chvilku zastavíme, abychom si mohli vyfotit okolní polosuchou krajinu, vesele mečící kozy a muly, co nás míjí cestou.

Po dvou a půl hodinách cesty jsme u první větší zastávky, ve vesničce Sidi Šamharúš. Je pojmenovaná podle svatého, který má moc léčit neplodné ženy, ale turisté se tady zastavují maximálně na čerstvý pomerančový džus a pár minut oddychu. Máme za sebou 400 metrů stoupání a údolí končí – odsud vede cesta doprava a dál po úpatí až po chatu Neltner.

Další úsek cesty se zdá být nejdelším. Je to možná i proto, že od Sidi Šamharúš najednou nabíráme prudké stoupání a nějakou dobu jde výstup pomalu a těžko. Zlomu dosahujeme u druhé zastávky, kde opět do sebe klopíme čerstvý džus. Takové osvěžení nemá obdoby ani konkurence.

Míjíme další džusárnu a před námi se začíná vykreslovat chata Neltner, cíl naší dnešní cesty. Odolali jsme pokušení svézt se na mule alespoň část cesty, ale určitě se těšíme na to, jak zujeme boty a natáhneme se na sluníčku na terase chaty. Hamid nás předejde a jde svým vlastním tempem, které mu závidíme – při příchodu nás už vítá mátovým čajem a sušenkami. Jsme rádi, že to máme za sebou.

Dobytí Toubkalu

Náš další den začíná brzo, v pět hodin ráno. Posledních 900 metrů převýšení, poslední úsilí, které zbývá vynaložit. Při východu z chaty nás vítá bezvětří a docela příjemná teplota. Zatím jsme neměli výškovou nemoc, snad to tak i zůstane.

První hodinu výstupu do asi třetiny cesty to chci vzdát nejmíň jednou. Asi je jenom dobře, že jsme vyrazili tak brzy a tudíž nevidíme, kam přesně jdeme. Hamid nám svítí baterkou a my zastavujeme po každých dvaceti krocích. Je to námaha, navíc jdeme po suťovitém svahu, kde není vyznačená žádná cesta. Jen zkušená noha ví, kam stoupnout a kterému kameni se raději vyhnout.

Po první třetině cesty se povrch trochu zlepšuje v náš prospěch, nicméně ostré stoupání zůstává. Už vidíme na cestu, ztrácíme z dohledu chatu Neltner, přičemž ale pořád nevidíme vrchol Toubkalu! Ještě pár minut a uvidíme, kam vlastně lezeme – říká Hamid, pobavený našimi neustálými dotazy na to, jestli nehoníme větrné mlýny. Horský vůdce měl samozřejmě pravdu – v druhé polovině výstupu je cíl cesty přímo před námi.

Poslední zastávka je půl hodiny před dobytím Toubkalu v sedle, odkud se kocháme výhledem na okolní velehory. Sníh je vidět kolem nás, ale mačky k výstupu mít nemusíme. Sluníčko se zvedá víc a víc nad obzor, začíná být příjemně teplo a je už jasné, že počasí se nám víc než vydařilo.

Poslední půlhodinka je spíš mírnou vycházkou než opravdovým výstupem, svah je mírný a vzdávat dobytí Toubkalu by v tuto chvíli, přes vší únavu, nemělo smysl. Najednou se ocitáme pod kovovým hranolem, kde spolu leží znavení Španělé, Maročani i Němci.

Jsme na vrcholu! Endorfíny pracují, máme nesmírnou radost z výstupu, výdrže a vytrvalosti všech z naší skupiny. Fotíme se vzájemně, Maročani zpívají národní píseň a naši berberští vůdci snídají. Až teď sme si všimli, že Hamid má na nohou jenom polorozbité botasky.

Kdyby šlo jít na Toubkal nejprve směrem dolů, a pak až nahoru, bylo by to lepší – bolestivý sestup po suti nás nutí vymýšlet podobné fantazie, jen abychom se zabavili a odlehčili situaci. Hamid i Mohamed, jeho mladší parťák, nás podpírají na cestě dolů, ukazují nám, na který kámen šlápnout, přičemž si ale zpívají a pokřikují na Moustafu, který nám dole na chatě připravuje oběd.

Radost z toho, že jsme dole, je nepopsatelná, protože sestup po ostrých podjíždějících kamenech není zrovna nejpříjemnějším zážitkem. Po obědě pokračujeme dolů do Aroumdu, tentokrát ve společnosti našich berberských vůdců i našich mul, které pokojně sestupují po rozeklaném chodníku domů. Směs opojení z osobního vítězství a bolesti kolen a chodidel nás žene dopředu.

Hory jsou zrádné, člověk si je zamiluje a ony ho naprosto vysají. Přesto na Toubkal nejde během masáží namožených svalů na marrákešské terase zapomenout a pohled na jeho zasněžené svahy teď hřeje mnohem víc než pouštní slunce.

Napříč jihem Berberů

Maroko není jenom zemí výjimečné kultury, starobylých měst a nekonečných pláží. Jižně od pohoří Vysoký Atlas se nachází velmi specifická krajina, která velkým dílem přispívá k marocké rozmanitosti.

Za vším hledej řeku

Tou krajinou je síť oáz, vzniklých po obou březích řek, které tečou z Vysokého Atlasu. Tyto řeky se různě klikatí, až se nakonec vyčerpané odváděním jejich vody pro zemědělské účely, načisto ztrácí v poušti. To je příklad řeky Ziz, která teče na východě země a vytváří oázu Tafilalet.

Nebo řeky Todry, kterou stejnojmenná oáza po padesáti kilometrech najednou končí. Jenom jedna řeka dovede svou cestu do konce – je to řeka Draa, která svou jedenáct set kilometrů dlouhou cestu marockým jihem zakončuje v Atlantském oceánu.

Vzácná zeleň uprostřed pouště

Nejlepší pohled na oázu je vždy z výše položené vyhlídky, odkud uvidíte vegetací klikatící se podle toho, jak teče řeka. Hlavní silnice je střídavě na pravé nebo levé straně oázy, ale nikdy nejede přes ní – byla by nesmírná škoda ubírat z tak vzácné půdy a zeleně pro jiné potřeby. Z toho důvodu v oáze také nejsou téměř žádné budovy a vůbec nic, kvůli čemu by se muselo omezit pěstování zemědělských produktů. Všechny domy se tak nacházejí z oázy venku, na pokraji pouště.

Co se v oázách pěstuje? Především jsou to datlovníky, jejichž úroda dozrává na podzim v říjnu a listopadu. Maroko je tak jedním z nejvýznamnějších producentů tohoto sladkého a lahodného ovoce. Kromě datlovníků pak v oáze ale naleznete téměř všechno – na malých políčkách dozrává zelenina všech druhů, ale i ovoce dalších stromů jako jsou fíky, granátová jablíčka, broskve, meruňky, mandle nebo pistácie. Dalším produktem je henna, která se mimo jiné používá jako přírodní barvivo.

Oáza Draa

Právě na nejdelší řece Draa vznikla oáza, která se řadí v Maroku k nejvýznamnějším a nejkrásnějším. Už samotný příjezd do oázy je dramatický, protože od města Ouarzazate nejprve vystoupáte do výběžků pohoří Anti Atlas, aby se vám nahoře otevřel první nezapomenutelný pohled na zelený pás vegetace v jinak nehostinné krajině.

Sjedete dolů z hor a jste na začátku 250kilometrové cesty, kde se ani chvilku nebudete nudit! Podél silnice budete míjet vesničky jako z historických filmů. Polorozpadlé ksary (původní vesnice) nahrazuje dnes moderní stavění, ale rozhlehlé a majestátně vypadající vesnice nenechají nikoho na pochybách, že tato oblast byla kdysi prosperujícím a bohatým koutem Maroka.

Cesta karavan ze srdce Afriky vedla na marrákešské trhy právě přes údolí řeky Draa. V Zagoře, hlavním městě oázy najdete k tomu doklad – malovanou značku, ukazující směr, kterým lze jet dál na Timbuktu. V 19. století trvala tato cesta 52 dnů.

Oáza Tafilalet

O něco kratší byla cesta z berberského království Sijilmassa se zbožím určeným na trhy ve Fesu. Středověcí cestovatelé uvádí dobu 13 dnů. I tyto karavany, ale překračovaly oázu a tou byla oáza Tafilalet na jihovýchodě země. Oáza leží za řece Ziz, která svou cestu začíná ve výběžcích Vysokého Atlasu a končí ztracena v poušti.

Zelený pás vegetace je tady dlouhý necelých sto kilometrů, po okrajích posetý vesnicemi. Tafilalet je hojně navštěvovanou oblastí kvůli své poloze blízko Saharských dun, ale stojí za to projít se po tržištích městeček Erfoud a Rissani, kde lze nakoupit nejlepší datle a obdivovat unikátní rozdíl mezi arabským a berberským obyvatelstvem.

Právě tady totiž dvě komunity žijí odděleně a jejich oblečení prozrazuje jejich příslušnost. Zatímco Berberky chodí oblečené barevně, arabské ženy se halí celé do černého.

Oáza Todra

I v této oáze vás zaujmou ženy svým oblečením. Přes šaty totiž nosí bílý závoj, zavázaný na jedné straně jako šerpu. Pozorovat je můžete u procházky nebo pikniku v soutěsce, kterou řeka Todra, pramenící rovněž ve Vysokém Atlasu, vytvořila. Šestset metrů dlouhá soutěska má impozantní skalní stěny, které dosahují výšky 160 metrů.

Na jejím konci začíná oáza, která dosahuje největší krásy u města Tinghir. Její délka je pouze 48 kilometrů, ale díky občasným výdatným dešťům a sněhové pokrývce v Atlasu má její řeka velkou sílu. Oáza tak vzkvétá a čiště berberské obyvatelstvo se věnuje převážně pěstování zemědělských plodin. V oblasti jsou také zásoby stříbra, ze kterých šperky naleznete na trzích ve městě Tinghir.

Rabat – metropole králů

Jak se jmenuje hlavní město Maroka? Většina by asi nesprávně odpověděla Casablanca. Casablanca je ale pouze největším městem v Maroku, zatímco Rabat je sídlem krále a vlády. Je tak politickou a administrativní metropolí Maroka a zároveň městem, které nepostrádá šarm a zajímavosti hodné návštěvy. 

Rabat leží na pobřeží Atlantického oceánu a při ústí řeky Bou Regreg. Již Římané tady postavili osadu Sala Colonia, na co později navázali Berbeři stavbou pevností, tzv. ribátu. Z toho také pochází název města.

Rabat se ale nestal sídlem vládce a královským městem, pouze občasnou rezidencí krále Abd el Mumina ve 12. století. Ten odsud podnikal vojenské výpady do Andalusie, která se mu nakonec poddala. Jeho nástupce Jakub al Mansúr daroval pak městu hradby a také plánoval vystavět největší mešitu v tehdejším islámském světě.

 

Když pak nečekaně v roce 1199 zemřel, se stavbou nikdo dál nepokračoval. Minaret, který získal jméno po jeho otci Hassanovi, se zastavil na výšce 42 metrů místo původně zamýšlených 60 metrů. Město pak upadalo a slávu mu navrátili až mořští piráti a muslimští uprchlíci z tehdy již křesťanského Španělska, kteří na krátkou dobu vyhlásili vlastní stát pod názvem Republika Bou Regreg. Piráti až do 19. století z Ribátu napadali Evropské lodě ve snaze dostat se ke zlatu a bohatství.

Teprve v 18. století se Rabat dočkal doznání. Sultán Mohammed ben Abdallah, vládce patřící již do současné královské dynastie Alavítů si Rabat zvolil za své sídelní město. I Francouzi během protektorátní vlády nad Marokem řídili zemi z Rabatu a po dosažení nezávislosti v roce 1956 už tak zůstalo.

Projděte se po Rabatu

Co uvidíte, když se budete procházet po centru Rabatu? Především si určitě všimnete dlouhého pásu hradeb, kterým je centrum města obehnané dodnes. Nová a moderní výstavba se směrem k pobřeží ztrácí a vy se najednou ocitáte v životem pulzující medině, kde se dodnes výhodně nakupuje zlato, šperky, koberce nebo textílie. Medina se svými úzkými uličkami se naplní návštěvníky zejména navečer.

Příjemnou procházkou z mediny lze navštívit kasbu, která se týčí nad Atlantským pobřežím. Její brána Udaya se pokládá za vůbec nejhezčí z marockých monumentálních vstupů do královských měst. Kasba, kterou obývají chudší obyvatelé Rabatu, byla nedávno rekonstruována v maurském bílo-modrém stylu a je radost procházet jejími klikatými uličkami.

Pod obytnou částí jsou udržované Andaluské zahrady s krásně kvetoucími oleandry a citrusovými stromy. Krásný výhled na oceán je z kavárničky pod zahradami, kde si také můžete dát výborný mátový čaj a sladké pečivo.

Odpočinek králů

Rabat je jako hlavní město také sídlem marockého krále. Král Mohamed VI. je z dynastie Alavítů a jeho předchůdci jsou v Rabatu pohřbeni. Jeho otec (král Hassan II.), dědeček (král Mohamed V.) a strýc (pric Abdallah) jsou dokonce pohřbeni na veřejně přístupném místě – v královském mauzoleu v centru města. Mauzoleum postavil vietnamský architekt Eric Vo Toan v tradičním arabo-andaluském stylu z mramoru.

Komplex, kterého je součástí i mešita, vznikl v roce 1971 a pokládá se za jednu z nejkrásnějších marockých staveb moderní doby. Do mauzolea je ze všech světových stran vstup přes vchod, u nějž stojí královská garda. Uvnitř mauzolea, kde má veřejnost přístup skrz galerii, jsou mramorové rakve s ostatky obou králů.